„Cookies panely“ na každém webu jsou otravné…
...což už zřejmě pochopila i Evropská komise. V rámci připravovaného unijního nařízení se totiž má jít v oblasti sledování uživatelů pomocí cookies částečně jinou cestou. Nařízení by mělo řešit i řadu jiných věcí, například ochranu soukromí u všemožných forem elektronických komunikací (včetně různých systémů pro instant messaging, sociálních sítí apod.). Zůstaňme ale protentokrát jen u cookies.
Z hlediska rozdělení moci v EU je významné, že bude tuto oblast nově upravovat nařízení, nikoli směrnice. Nařízení je přímo aplikovatelné (všichni se jím musejí řídit), kdežto směrnici musejí členské státy implementovat do svých zákonů.
Komise se chlubí, že pravidla týkající se cookies budou jednodušší. Ale je tomu tak opravdu? Nebude jisté zjednodušení převáženo novými problémy? Podívejme se na to blíže. Drtivá většina lidí se shodne na tom, že panely pro souhlas s používáním cookies, o které „zakopáváme“ všude, kam se na webu pohneme, nepřinášejí nic pozitivního. A že pokud webový prohlížeč umožňuje nastavit nakládání s cookies, je určitě lepší řešit věc v něm, místo aby se to muselo dělat na každém webu zvlášť.
Prohlížeč může … a proto i musí
Komisaři to ale uchopili „po svém“. Protože prohlížeč může nabízet volbu způsobu práce s cookies (ať již cookies spravovanými daným webem nebo cookies třetích osob, například reklamního systému), rozhodli se tvůrci nařízení, že z toho udělají povinnost. A nezůstane jen u toho. Podívejme se, co mají tvůrci návrhu „za lubem“ (překlad autorem článku z anglické verze návrhu nařízení, oficiální překlad zatím není k dispozici):
Aby byly webové prohlížeče schopny získat souhlas koncových uživatelů, jak je definováno Nařízením (EU) 2016/679, například k uložení sledovacích cookies třetích osob, měly by, kromě jiného, vyžadovat od koncového uživatele koncového zařízení jasnou potvrzující akci, kterou dá najevo svůj svobodně daný, specificky informovaný a jednoznačný souhlas s uložením a přístupem k takovým cookies v nebo z koncového zařízení. Takovou akci lze považovat za potvrzující, například pokud koncoví uživatelé musejí k potvrzení svého souhlasu aktivně vybrat „akceptovat cookies třetích osob“ a jsou jim poskytnuty informace potřebné k učinění této volby. Za tímto účelem je potřeba požadovat, aby poskytovatelé softwaru umožňujícího přístup k internetu informovali v okamžiku instalace koncové uživatele o možnosti zvolit si z různých voleb nastavení soukromí a požadovali, aby si z nich uživatelé vybrali. Poskytnuté informace by neměly koncové uživatele odrazovat od výběru vyššího nastavení soukromí a měly by zahrnovat relevantní informace o rizicích spojených s tím, že se umožní ukládání cookies třetích osob v počítači, včetně sestavování dlouhodobé historie uživatelova prohlížení webu a použití takových informací k zasílání cílené reklamy. Webové prohlížeče by měly poskytovat jednoduchý způsob, jak mohou koncoví uživatelé během používání kdykoli změnit své nastavení soukromí a umožnit uživateli udělat výjimku (i trvalou) pro určité weby nebo určit, pro které weby jsou cookies třetích osob povoleny vždy nebo nikdy.
V kontextu unijní „ochranářské“ politiky, která se snaží držet nad uživatelem ochrannou ruku a zajistit mu maximální komfort, to dává logiku. Ale dává to logiku i z hlediska linuxových distribucí, kde se software instaluje z balíčků?
Tvůrci návrhu nařízení zřejmě žijí ve světě, kde se software instaluje pomocí klikacího průvodce a dodává ho nějaká firma. Ale podobně, jako někteří čeští ministři nevědí, kolik různých druhů podnikání tady máme, tak něco podobného bude asi i tento případ.
Budeme mít speciální eurounijní distribuce?
Předpokládám, že jste někdy instalovali nějakou linuxovou distribuci nebo aspoň přibližně víte, jak taková distribuce vypadá. Linuxová distribuce je sada různého softwaru, dostupná ve formě obrazu ke stažení (a následně k vypálení na CD/DVD, nakopírování na flashdisk nebo spuštění ve virtuálním stroji) nebo na předem připravených médiích.
Linuxovou distribuci lze buď nainstalovat na počítač, nebo ji lze i přímo spustit (tzv. live distribuce), často i obojí. A v případě distribucí určených pro desktop je standardní součástí – po instalaci nebo při přímém spuštění – minimálně jeden webový prohlížeč, většinou Mozilla Firefox či jeho odvozenina (případně to může být třeba Konqueror apod.).
Další prohlížeče bývají k dispozici k instalaci z repozitářů.
Nařízení by znamenalo, že by se mu musely podřídit i linuxové distribuce a uvedenou možnost nastavení soukromí nabízet při instalaci prohlížeče nebo jeho prvním spuštění daným uživatelem (což je mnohem logičtější – tvůrci nařízení zřejmě stále žijí v době, kdy na počítači pracuje jen jeden uživatel a instaluje software jen pro sebe).
Pozor – povinnost se nebude týkat jen webových prohlížečů, nýbrž i jakéhokoli jiného softwaru „umožňujícího elektronickou komunikaci, včetně získávání a prezentace informací na internetu“! Tedy v podstatě cokoliv, co je schopno pracovat s cookies (tedy například všemožné aplikace postavené na prohlížečových jádrech – včetně poštovních klientů, například Mozilla Thunderbird), bude podřízeno stejnému režimu.
To technicky není problém. Bude to ovšem znamenat, že se takto budou muset upravit všechny linuxové distribuce „uváděné na trh EU“ od 25. května 2018 (pro dříve nainstalované se tak musí stát při nejbližší aktualizaci, nejpozději 25. srpna 2018). Vznikne tedy pro každou distribuci (a že jich je…) speciální „EU verze“, nebo se upraví verze společná, která pak podle volby země změní chování pro všechny webové prohlížeče, pokud si uživatel vybere členský stát EU, případně se unijní chování použije i pro zbytek světa.
Nesplnění povinnosti se bude trestat pokutou až do 10 milionů eur, resp. do 2 % celosvětového ročního obratu (podle toho, která částka bude vyšší).
Co si o chystaném nařízení myslíte? Skutečně pomůže uživatelům ke větší ochraně jejich soukromí, nebo to bude jen další zbytečná povinnost vynucovaná až likvidačními pokutami?
