V poslední době se čím dál častěji objevují články o tom, že uživatelé Google+ opouštějí, že na něj příliš nepíšou a že je to tam celkově mrtvé. V Red Hatu mám na starosti mimo jiné i věci, kterým se říká dnes už pomalu hanlivým slobem PR. Proto musím také sledovat, jak jsou naše kanály pro komunikaci s komunitou a celkově s veřejností účinné.
Google+ mě v tomto velmi příjemně překvapil. Teprve před necelými třemi týdny Google umožnil zakládat na Google+ stránky. Hned jsem naši firemní založil. Bral jsem to jako doplněk k ostatním sociálním sítím, od kterého jsem moc nečekal. Po několika týdnech ale musím přiznat, že mě Google+ neuvěřitelně překvapil a předčil všechna má očekávání. Za necelé tři týdny začalo stránku Red Hat Czech sledovat na Google+ 172 lidí. Jen pro srovnání: už měsíce máme stránku i na Facebooku, ale přidalo si nás jen 132. Na Twitteru jsme také už více než tři čtvrtě roku a sleduje nás 167 lidí.
Google+ tak za necelé tři týdny v našem případě předehnal obě nejvlivnější sociální sítě. A nejde jen o prostý počet uživatelů. Na Google+ mnohem více lidí reaguje na zprávy, které na stránku umísťujeme. Pravidelně získávají mnohem více +1 a sdílení než tytéž zprávy na Facebooku. Čím to je? Google+ se stal sociální sítí, na které se drží především IT nadšenci, které naše firma zajímá. Navíc mnoho příznivců open source nikdy nevzalo Facebook na milost a pokud vůbec nějakou sociální síť používají, je to Google+.
Pro nás se tak Google+ stal během několika málo týdnů informačním kanálem číslo jedna mezi sociálními sítěmi, takže bych ho rozhodně neoznačil za mrtvou věc. Kanál, který mě naopak zklamal, je Identi.ca (open source alternativa Twitteru). Založil jsem ji, protože část komunity odmítá používat uzavřený Twitter. Očekával jsem poměr Twitter:Identi.ca 10:1, ale za 8 měsíců si nás na Identi.ca přidali jen tři lidi, takže skutečný poměr je 167:3. Identi.ca očividně nebere už ani příznivce open source.
Je Google+ opravdu tak mrtvý?
Ne pro každého může být Google+ tak mrtvý, jak se všude píše.
27. November 2011 | Jiří Eischmann