Patent je forma právní ochrany vynálezů, zaručuje jeho majiteli výlučné právo na využití vynálezu a platí po různou dobu, většinou 15-20 let. Za udržování patentu v platnosti je majitel povinen platit každoročně správní poplatky, jež se hradí patentovému úřadu. Patent může patřit i několika osobám, které vytvořily předmět společně, a tato osoba (osoby) má možnost svůj patent kdykoliv převést na jinou osobu.
Vynálezem, který je většinou předmětem patentu, rozumíme výsledek vlastní duševní činnosti autora. Zajímavé je, že v některých zemích (jako jsou například USA nebo Filipíny) je zavedena ochrana vynálezu nikoliv až ode dne přihlášky podané na patentový úřad, ale už od vytvoření vynálezu. Zákon zde pak požaduje důkaz o původcovství, kterým může být například to, že autor výsledky řešení předal v zapečetěném dopise notáři.
Podmínky patentovatelnosti jsou obvykle tři. První podmínkou je novost řešení - předmět, který si chci dát patentovat, není patentován nikde ve světě. Jako druhá podmínka se obvykle uvádí (viz Malý, J.: Obchod nehmotnými statky), že objekt, který chceme dát patentovat, musí být výsledkem vynálezecké činnosti, která je formulována v mnoha patentových zákonech jako řešení, jež není zřejmé pro průměrného odborníka v daném odvětví z dosavadních poznatků. Třetím znakem je průmyslová využitelnost. To znamená, že je možné vynález používat v hospodářské činnosti, a to opakovaně.
V souladu se závazky, které na sebe vzala Česká republika v Evropské dohodě přidružující Českou republiku k Evropskému společenství, byla přizvána i k Úmluvě o udělování Evropských patentů. Došlo k několika úpravám zákona, zejména v ustanoveních o využívání vynálezu, o vyčerpání a převedení práv nebo o uvedení na trh.
Z právního hlediska se tedy nemusíme softwarových patentů v zásadě bát, ovšem nezanedbatelné komplikace mohou samo sebou vzniknout. Není v silách patentových úřadů důkladně ověřit každý nový patent. V Austrálii se například stalo, že si jeden člověk demonstrativně podal patent na kruhové zařízení určené na přepravu materiálu, jinými slovy kolo. Mohly by se tedy například najít firmy, které by registrovaly obecně známé myšlenky z open-source projektů, a poté autory žalovaly. Jak ale v rozhovoru naznačil Bram Moolenaar, poplatky za užívání by zřejmě firma nikdy nedostala a poškození konkrétního open-source projektu by stejně nikam nevedlo - i kdyby se podařilo projekt totálně zlikvidovat, kdokoliv může díky veřejně přístupnému zdrojovému kódu vzít stávající stav před žalobou, odstranit z něj sporné prvky a založit projekt zcela nový (třeba s jiným názvem).
Malá firma z Evropy není schopna profitovat z toho, že by byly softwarové patenty zavedeny. Ačkoli by přišla s něčím převratným, nestálo by to za ty prostředky patent podat. Spíše by ji to omezovalo v případě odhalení některých softwarových postupů, velké firmy by mohly začít požadovat poplatky či kompenzace za svoje patenty - a že jich firmy typu Microsoft, IBM či Intel mají požehnaně se můžeme přesvědčit sami na Internetu. Když to všechno dáme dohromady, tak mi připadá, že softwarové patenty mají více nevýhod, a i když se jich teoreticky nemusíme bát, praxe bývá jiná a je nutno proti nim bojovat.
V současné době probíhá elektronická petice na adrese http://petition.eurolinux.org/, jejíž cílem je upozornit na nesmyslnost a hlavně nepotřebnost softwarových patentů, na nebezpečí, která by z jejich zavedení vznikly, a na způsob, jakým se lobbistické skupiny snaží o to, aby byly schváleny. Softwarové patenty se tedy netýkají jen programátorů a vývojářů, ale především koncových uživatelů - omezily by stávající technologický růst a výrazným způsobem ohrozily open-source projekty všeho druhu, především Linux.