Než se pustím do hlubšího vysvětlování následujícího příkladu, musím upozornit, že následující rady mohou vést v některých případech až k poškození či nedostupnosti vašich dat uložených na disku. Nedávno jsem si jen tak zkusmo provedl měření (pomocí příkazu hdparm -t /dev/hdb
), jakou rychlostí se čtou data na mém disku. Čekalo mě ale veliké zklamání v podobě směšné hodnoty 14,64 MB/sec. Slovo směšné jsem použil zcela záměrně, neboť u 100 IDE disku jsem s tak nízkou hodnotou opravdu nepočítal. Pomocí příkazu hdparm /dev/hdb
jsem si nechal vypsat informace a zjistil jsem, že je disk přepnut do 16bitového režimu.
Přestože jsem neměl žádné velké předchozí zkušenosti, jak a které hodnoty jsou ty správné, došlo mně, že problém bude pravděpodobně v onom 16bitovém režimu. Linux je sice vyroben tak, aby vyhovoval co nejširšímu spektru různorodého hardwaru, ale v podobných případech si můžeme dovolit menší změny.
Zkusil jsem tedy poměrně bezpečný příkaz hdparm -c3 -m16 /dev/hdb
. A zopakoval čtecí test. Jaké bylo moje překvapení, když výsledek mého snažení stoupl téměř o dvojnásobek. Další změny jsem již ovšem raději neprováděl, především z důvodu několika stovek MB nezálohovaných dat. V případě, že se vám nechce po každém startu počítače zadávat tytéž hodnoty, můžete po důkladném otestování výše uvedený příkaz hdparm -c3 -m16 /dev/hdb
přepsat do skriptu, který bude následně spouštěn vždy při startu, nebo do konfiguračního souboru /etc/hdparm.conf
.