Nové balíčky musí často projít relativně složitou cestou, než se do distribuce dostanou a nové verze nemusí být možné přidat do aktuální verze třeba kvůli požadavkům na stabilitu nebo zachování API.
Asi nejčastějším způsobem, jak tyto problémy „oficiálních“ repozitářů překonat, je prostě vytvoření nového repozitáře, který si uživatelé mohou přidat a který obsahuje právě onu novou aplikaci nebo její poslední verzi, ještě čerstvou, přímo od vývojářů.
Protože ale není nejjednodušší takový repozitář vytvořit, mají různé distribuce svoje vlastní nástroje, které umožní vlastní repozitář vytvořit a hostovat. Ubuntu má svoje PPA, OpenSUSE má Build Service a Fedora má Copr. Právě na Copr se dnes podíváme a to jak z pohledu uživatele, tak z pohledu někoho, kdo chce uživatelům Fedory nabídnout nový balíček.
Copr pro uživatele
Z pohledu běžného uživatele je práce s Coprem velmi snadná. Stačí si najít daný repozitář a jednoduše si jej přidat do systému pomocí příkazu (ano, pomocí příkazu, jinak to bohužel nejde):
sudo dnf copr enable uzivatel/projekt
a to je vše. Repozitář máte přidaný a můžete z něj instalovat balíčky.
Ten správný příkaz pro přidání naleznete vždy u daného repozitáře. Pokud byste například toužili (z nějakého podivného důvodu) po nejčerstvějším sestavení Fedora instalátoru Anaconda (a k němu patřícím knihovnám), dočtete se u mého repozitáře rhinstaller, že máte použít příkaz
sudo dnf copr enable vtrefny/rhinstaller
Důležitou otázku je, jak najít „ten správný“ Copr repozitář. Můžete sice použít vyhledávání přímo na stránkách Copru, ale toto bych osobně nedoporučoval. Balíček v Copru si může sestavit každý zcela bez omezení a i když najdete nějaký repozitář obsahující aplikaci, kterou zrovna potřebujete, nikdy nemáte záruku, že je daný balíček funkční, že se nejedná například o „soukromý“ pokus, nestabilní vydání atp.
Mnohé projekty například používají Copr k vytváření balíčků určených pro automatické testování softwaru. Teoreticky se také může stát, že se k vám přes lákavě vypadající Copr repozitář může někdo pokusit propašovat nějaký škodlivý program. K něčemu takovému sice ještě nikdy nedošlo, ale vlastní Copr repozitář si může udělat skutečně každý, bez nějakého dalšího „prověřování“.
Osobně tedy doporučuji používat jen takové repozitáře, o kterých na 100 % víte, že jsou „v pořádku“. Například proto, že jej vytváří přímo autor programu nebo jej odkazují stránky projektu a podobně. Pokud už se rozhodnete hledat nějaký „vhodný“ Copr repozitář sami, na stránce daného Copr repozitáře se také vždy můžete podívat, kdo je jeho autorem, naleznete tam odkaz na autorův FAS účet, kde si můžete (například podle členství ve skupinách) udělat obrázek o tom, jak moc aktivní je daný člověk v komunitě Fedory apod. A samozřejmě si také přečtěte informace k danému repozitáři, pokud je autor vyplnil (a pokud je nevyplnil, nejedná se pravděpodobně o repozitář určený pro veřejnost). Při přidávání nového repozitáře se také nezpomeňte přesvědčit, že je určený pro vaši verzy Fedory.
Nu, a pokud se rozhodnete, že vybraný Copr repozitář již používat nechcete, je to také záležitost jednoho příkazu. Podobně, jako při přidávání, použijte:
sudo dnf copr disable uzivatel/projekt
A to je o Copru z pohledu běžného uživatele Fedory vše. Příště se na Copr podíváme z opačné strany, tedy z pohledu někoho, kdo si chce vytvořit svůj vlastní repozitář a uživatelům, Fedory nabídnout nějaké ty zajímavé balíčky nebo si i třeba jen vyzkoušet, co taková tvorba balíčků obnáší.