Linux E X P R E S

Autorské dílo, licence a licenční smlouva

Software patří mezi autorská díla. Autorské dílo je v zásadě něco, co někdo vytvořil na základě svých myšlenkových pochodů a není úplně snadné to vytvořit. Úvahy o tom, co ještě není autorské dílo, a co už ano, nechme soudním znalcům a jiným specialistům. V zásadě se dá říct, že každý program nad rámec nějakého jednoduchého výukového příkladu autorským dílem je.

Kdo chce užívat nějaké autorské dílo, tedy v tomto případě počítačový program, může tak podle právních předpisů platných ve většině světa činit jen ve dvou případech: buď s tím autor souhlasí, nebo je přímo v právním řádu stanoveno, že lze dílo užívat i bez jeho souhlasu. Druhý případ je spíše výjimečný, vztahuje se hlavně na užití hudby, filmů apod. pro osobní potřebu, softwaru se prakticky netýká. Proto v tuto chvíli nemá smysl se jím zabývat.

Významný je však ten případ, kdy se dílo užívá se souhlasem autora. Tomuto souhlasu se říká licence a kromě samotného faktu, že autor s užíváním souhlasí, obvykle obsahuje i podmínky, za kterých k tomu může docházet. Licence může opravňovat i k dalšímu nakládání s dílem: jeho rozšiřování, úpravám apod. Opět i tady bývají stanoveny určité podmínky.

Licenci uživatel od autora (nebo někoho, kdo práva autora vykonává) získává zpravidla licenční smlouvou. To je právní dokument, kde jsou uvedeny zmíněné podmínky poskytnutí licence a může v něm být sjednána odměna, kterou uživatel autorovi zaplatí. Tato licenční smlouva nemusí být uzavřena výslovně – stačí, aby autor učinil návrh (i většímu počtu osob nebo zcela veřejně) a uživatel návrh přijal tím, že začne software používat.

V praxi to může být tak, že někdo vytvoří program a dá ho k dispozici ke stažení. Návrh k uzavření licenční smlouvy učiní tím, že k programu přiloží podmínky, za kterých poskytuje licenci. Kdo začne program používat, návrh přijímá, a tím získává licenci k používání. Je to jednoduché, pohodlné a v mnoha případech jediné technicky možné řešení.

Svobodná díla a open source

Vezmu to z druhého konce. Open source čili „otevřený zdroj“ znamená dostupnost zdrojových kódů. Termín je vysloveně ze světa softwaru, přestože obdobné principy lze využívat i pro jiná díla (třeba hardware, kde jsou k dispozici elektrická schémata, nebo architektonická díla s dostupnou projektovou dokumentací).

Svobodné dílo je „něco víc“. O kolik víc, to ukazují čtyři svobody, jak jsou obsaženy v definici svobodného softwaru:

• svoboda spustit program za jakýmkoliv účelem,
• svoboda zkoumání a přizpůsobování programu,
• svoboda šíření kopií,
• svoboda vylepšování/úprav a šíření upravených verzí.

Je zřejmé, že pro dvě ze svobod jsou otevřené zdrojové kódy nutnou podmínkou, proto je open source nadmnožinou svobodných děl. Ovšem obráceně to neplatí, protože pokud autor například zakáže používat program v jaderných elektrárnách nebo si vymíní výhradní právo na šíření programu, o svobodné dílo (zde konkrétně svobodný software) se zjevně nejedná.

Richard Stallman, „otec zakladatel“ svobodného softwaru (foto D'Arcy Norman, CC-BY)

Tedy ve stručnosti: svobodný software lze používat k libovolnému účelu, zkoumat ho a šířit v původní podobě i upravený. Software s otevřenými zdrojovými kódy (open source) nemusí tyto svobody zajišťovat, přestože se mnohdy označení vzájemně zaměňují, i zcela vědomě. Někdy je toto zaměňování vedeno „politicky“, protože výraz svobodný software může mít u někoho nežádoucí konotace.

Copyleft a permisivní licence

Když se bavíme o svobodných licencích (termínem licence už se zde obvykle přeneseně myslí licenční podmínky, tedy podmínky obsažené v uzavírané licenční smlouvě), lze tuto velmi širokou oblast dále dělit podle různých kritérií. Tím nejvýznamnější je tzv. copyleft.

Asi každý zná pojem copyright. Ten má historické kořeny, kdy na počátku bylo skutečné „právo na kopírování“, dnes se mu říká „kopírovací monopol“ – stručně řečeno, vyjadřuje výsadní právo autora nebo vykonavatele jeho práv na rozšiřování díla. Copyleft je něco, co jakoby tento princip otáčí: namísto omezování šíření díla se snaží o jeho podporu.

Copyleft znamená, že se na dané dílo, případně i na jeho upravené verze musí stále vztahovat stejné podmínky. O co jde? Jde o to, aby někdo nemohl dílo „uzavřít“, zbavit ho svobodnosti. U díla jako takového to samozřejmě nikdy udělat nemůže, ale mohl by tak učinit u jeho rozmnoženin nebo upravených verzí.

Copyleft může mít různou sílu. Některé licence jsou slabě copyleftové – do této skupiny patří například GNU LGPL nebo GNU GPL s linkovací výjimkou. Kdokoli může vzít dílo šířené pod touto licencí a spojit ho s jiným dílem do jednoho celku, aniž by se na celek musela vztahovat daná licence.

Typickými příklady jsou kancelářský balík LibreOffice nebo platforma OpenJDK. Lze je vložit do nějakého většího celku a na ten se licence vložené komponenty nemusí vztahovat (čili program může mít jakoukoli licenci a být třeba „uzavřený“ a jen za peníze). Nicméně na komponentu samotnou, včetně všech jejích upravených verzí, se původní licence vztahovat musí.

Silnější copyleftovou licencí je například velmi rozšířená GNU GPL. V tomto případě se licence musí vztahovat na jakákoli odvozená díla, i kdyby se původní dílo jen „připojilo přes své rozhraní“. Například knihovna pod GNU GPL znamená, že každý program, který ji bude linkovat, musí být také šířen pod GNU GPL.

Tady se opět objevuje problém nejasné hranice – tedy kdy to odvozené dílo je, a kdy není. Pokud je rozhraní nezávislé na implementaci pod danou licencí, pak obvykle o tento případ nejde (například linuxové jádro má licenci GPL, ale programy, které ho přes systémová volání používají, mohou mít libovolnou licenci).

Nejsilnější kategorií copyleftu jsou licence jako GNU AGPL. Tam se přidává ještě podmínka, že je uživatelem programu (a tedy má nárok na všechno, co ke svobodnému softwaru patří) i ten, kdo ho používá po síti, čili typicky na serveru. Pokud tedy někdo používá serverový software pod takovou licencí a udělá v něm nějaké úpravy, uživatel má nárok na zdrojové kódy k upravené verzi.

Permisivní licence jsou opakem copyleftových. Dovolují si dělat s dílem skoro cokoliv, tedy ho i uzavřít. K licencím tohoto typu patří kupříkladu licence BSD, Apache License, licence MIT a řada dalších. Jejich výhoda tkví v tom, že je lze používat i tam, kde z nějakých důvodů nelze vyhovět copyleftovým licencím. Současně ale není zaručena jejich stálá svobodnost. Někdo třeba najde chybu, opraví ji, ale opravené dílo poskytuje pouze za peníze a bez zdrojových kódů.

Další aspekty svobodných licencí

Ještě se sluší zmínit další věci, které se svobodnými licencemi souvisejí. Patří mezi ně například informace, které je potřeba uvádět. Týká se to jak toho, pod jakou licencí je software šířen, tak informací o autorech. Každá licence to má trochu jinak, a klidně vzájemně naopak. Někdy je potřeba u díla vždy uvádět původního autora, a to i při šíření upraveného díla, jindy naopak autor požaduje, aby byl z upraveného díla odstraněn (možnost této podmínky zavádí například skupina licencí Creative Commons 4).

Ukázka výpisu informací o programu pod licencí GNU GPL

Důležitým aspektem svobodných licencí je také neexistence záruk ze strany autorů a vzdání se odpovědnosti za případné škody. Typicky bývají ustanovení v těchto licencích formulována tak, že autor za nic neručí – ovšem podle některých výkladů český právní řád něco takového nepřipouští. Je tedy otázka, jak by se k tomu postavil soud, kdyby se někdo snažil odpovědnost za škodu uplatnit.

Pokračování příště

Příště se podíváme na některé rozšířené mýty, které se svobodnými licencemi a s díly pod nimi šířenými souvisejí. Právě tyto mýty bývají totiž často důvodem, proč mají někteří lidé ze svobodných licencí zbytečné obavy.