Abych se přiznal, impulzem k napsání tohoto článku bylo oznámení, že výchozím desktopovým prostředím v Ubuntu 11.04 se stane Unity. Nicméně to nebyla první kapka. Ubuntu má za sebou kontroverzních rozhodnutí už několik. Na rozdíl od jiných komunitních distribucí je vývoj Ubuntu veden pevnou rukou. Rozhodně bych to neoznačil za diktátorství, jak se člověk může často dočíst. Vývoj je zastřešen pod Ubuntu Foundation, která funguje na základě propracovaného systému pravidel. Jeho základním rysem je skutečnost, že rozhodnutí se nedělají na základě demokratickém, ale je uplatňována meritokracie, tedy že rozhodnutí nedělají všichni, ale jen ti, kteří jsou k tomu kvalifikovaní (znalostmi, zkušenostmi atd.). Na tom ostatně není nic špatného a považuji tento způsob vývoje za dobrý. Nepokládám totiž za šťastné nechat rozhodovat tzv. komunitu. Ta totiž tvoří jen malou část uživatelské základny a nemůže si tedy přisvojovat hlas lidu. Také není dostatečně kvalifikovaná, jen malou část z ní totiž tvoří opravdoví odborníci. Proto při vývoji Ubuntu rozhodují odborné týmy. Důležité je, že tyto týmy jsou otevřené každému, kdo má zájem a potřebné znalosti. Zaměstnanci nemají nikde privilegovaná práva. Tím podle mě Ubuntu zůstává komunitním distrem, i když je vývoj veden pevnou rukou.
Vypadá to, že Mark Shuttleworth a lidé kolem něj našli ideální model. Jenže čím více se začíná Canonical emancipovat, tím více otazníků vzniká kolem vývoje Ubuntu. Společnosti, které stojí za distribucemi (Red Hat, Novell, Mandriva SA), totiž tradičně zlepšovaly své produkty přes práci v upstreamu (tedy tam, kde software, který distribuce používá, vzniká). Jejich vývojáři jsou mnohdy zásadními lidmi v daných projektech. Vývoj v těch projektech byl tedy vždy založen na dialogu a kompromisu. Canonical do toho však vnesl dosti odlišný styl. Dlouhodobě byl kritizován za to, že ničím do upstreamu nepřispívá. Bylo to tím, že neměl ze začátku velké vývojářské kapacity, a také argumentoval tím, že se nechce zaměřit na vývoj softwaru, ale jeho distribuci. Já osobně tento postoj chápu. Nejde jen o vyvinutí daného softwaru, neméně důležité je zabalit ho do atraktivního produktu a dostat mezi lidi. To se Canonicalu dařilo. Vše bylo v pořádku do té doby, než se Canonical rozrostl natolik, aby se mohl věnovat vlastnímu vývoji. Každý očekával, že se zapojí do vývoje v upstreamu.
To se však nestalo. Veškeré své inovace vyvíjel na vlastním písečku. Opět to bylo pochopitelné u menších inovací jako nový systém notifikací. Canonical argumentoval tím, že prosazení takových změn v upstreamu je komplikované a zdlouhavé, proto volí cestu down/up. Nejdříve se vyzkouší, jak se tato změna uchytí u uživatelů Ubuntu, a pokud uspěje, může ji převzít upstream. Očekával jsem, že se tyto inovace dostanou do upstreamu, ale ani po několika letech k tomu nedošlo. Canonical totiž naprosto selhává v dialogu. Zmíněné notifikace vývojářům GNOME ani nenabídl, prostě je udělal, zařadil do Ubuntu a potom napsal do mailing listu GNOME: „Tady je máte.“ A tím to haslo. Asi nejsem sám, komu tento způsob přispívání do upstreamu nepřijde nejvhodnější. Ostatně mezi mnoha vývojáři GNOME se začínají projevovat vůči Canonicalu značné antipatie. Přitom to vypadalo, že Ubuntu je pro GNOME záchranou. Tvoří totiž většinu jeho uživatelské základny.
Nový systém upozorňování v Ubuntu 9.04
Co ale vypadalo jako záchrana, se může ukázat jako zhouba. Ubuntu totiž odmítlo připravované prostředí GNOME Shell a místo toho si vybralo vlastní řešení – Unity, které bylo původně vyvíjeno pro netbooky. Podle mých informací hodlal Canonical na letním GUADECu (setkání vývojářů GNOME) navrhnout, aby se Unity stalo výchozím rozhraním GNOME. Nakonec k tomu nedošlo, možná nechtěl, aby se Unity stalo předmětem kompromisů. To, že nerad dělá kompromisy, ukázal i v případě GNOME Shell, které úplně odmítl kvůli tomu, že se neshoduje v několika věcech s jeho vizí linuxového desktopu. GNOME se tedy dostává do nezáviděníhodné pozice. Dříve jednotný desktop se nyní tříští na tři různá rozhraní. GNOME Shell je i nadále vyvíjen jako výchozí rozhraní, Ubuntu, které vlastní většina uživatelů, si bude hrát na vlastním písečku zvaném Unity, a na základě tohoto vývoje se budou o to více prosazovat snahy zůstat u osvědčeného rozhraní, které máme dnes. GNOME se tak může stát jen platformou GUI komponent bez jednotné tváře. To by de facto znamenalo konec GNOME jakožto silného desktopového prostředí.
Odmítnutý GNOME Shell
Zajímavé bude také sledovat další vývoj Ubuntu. Canonical totiž na cestě za revolucí linuxového desktopu dělá čím dál riskantnější kroky. Dosud totiž hrál na jistotu. Stavěl na léty prověřeném prostředí GNOME, které se vyvíjelo evolučně a vypadalo dostatečně jednoduše, a přidával vlastnosti a služby, které nezpůsobovaly žádnou kontroverzi. Prvním testem uživatelů bylo přesunutí tlačítek Zavřít, Maximalizovat a Minimalizovat na levou stranu. Vzbudilo to vlnu nevole, ale uživatelé si zvykli a ti co ne, si to mohou několika kliknutími vrátit nazpátek. Tlačítka jsou oproti změně rozhraní marginálním problémem. Jedná se o dost zásadní změnu v životě desktopové distribuce, která již nejde vrátit několika kliknutími. Uvedení se Canonicalu vůbec nepovedlo. Unity totiž vyšlo jako rozhraní pro netbooky v aktuálním Ubuntu 10.10 a uživatelé z něj mají smíšené pocity, je plné chyb, pomalé atd. Když se ale dozvěděli, že již za několik měsíců bude výchozím rozhraním Ubuntu i na desktopech, mnoho z nich to považovalo za vtip. Ve facebookové skupině Ubuntu ten den reagovalo přes pět set lidí, z nichž 80 % negativně, stejně tak byly negativními komentáři zasypány stránky komunitního vedoucího Jono Bacona. Změnu odsoudil i server Phoronix.
V tomto případě ale pořád mluvíme o komunitě (lidech, které vývoj Ubuntu zajímá), ne o běžných uživatelích, kterých je většina. Jak zareagují oni na tuto změnu, je ve hvězdách. Každopádně i z tohoto pohledu se jedná o riskantní krok, Windows mají přes 90 % desktopového trhu a lidi odmítají to, co je dost odlišné od toho, co znají. A Unity je dosti odlišné. Navíc zkušenosti už s podobnými rozhraními máme. Objevovali se v nejrůznějších podobách na netboocích a uživatelé je odmítli. To byl podle mně hlavní důvod, proč Linux na netboocích neuspěl. Uživatelům byly nabízeny nejrůznější „cool“ rozhraní, která ulehčovala práci na malém monitoru, ale jediné, co chtěli, byl standardní desktop, proto tak zabodovaly staré Windows XP. Termín na vývoj Unity je navíc šibeniční. Momentálně se nachází v nevyhovujícím stavu a za pár měsíců musí být na takové úrovni, aby se dalo nasadit na desktopy milionů uživatelů. Přitom vývojáři Ubuntu jsou v tom sami, vývojáři GNOME nebo ostatních distribucí jim nepomohou. To se týká i ekosystému kolem rozhraní – applety, motivy vzhledu atd.
Představení nového rozhraní Unity
Podle mého názoru by bylo rozumnější vytvořit mnohem obecnější návrh rozhraní a konkrétní podobu vytvářet podle designového týmu Ubuntu pomocí rozšíření (appletů). Vyhověli by tak uživatelům, kteří nechtějí opustit současné rozhraní, protože odstranění novinek Unity by bylo otázkou několika kliknutí, a možná by i našli větší podporu v jiných distribucích a v upstreamu u lidí, kterým se nelíbí příliš inovativní GNOME Shell. Těch také není málo. A když už trvají na konkrétním řešení, tak to měli odsunout minimálně do další LTS verze, která bude za rok a půl. Nechat si na kompletní překopání rozhraní několik měsíců už není riskantní, ale přímo neprofesionální. Dynamický vývoj je to, co vývojáře jistě přitahuje, ale také neexistuje nic, co by běžné uživatele odrazovalo víc než časté změny.
Mark Shuttleworth a jeho Canonical má jasnou vizi, za kterou jde opravdu nekompromisně. Mnoha věcem tleskám, některé z nich si ale zase koledují o ztrátu komunity a uživatelů. Jarní vydání bude bezpochyby hodně zajímavé, Ubuntu se může dostat do situace, ve které nemusí nic získat a naopak hodně ztratit. Ale co my víme? Třeba to mají vše skvěle promyšleno a bude to jen další milník na cestě Ubuntu ke hvězdám ;).