Richard Stallman, GNU a FSF aneb „ke kořenům“
Přestože se letos slaví 20 let Linuxu, skutečná historie tohoto systému začala již o řadu let dříve. Konkrétně v roce 1983, kdy Richard Matthew Stallman („RMS“) oznámil zahájení vývoje operačního systému GNU. Jeho cílem bylo vytvořit operační systém unixového typu (kompatibilní se systémy UNIX v obecné rovině), který by však byl svobodný.
Richard M. Stallman
Počátkem roku 1984 RMS zahájil skutečný vývoj systému GNU. O rok později pak publikoval svůj Manifest GNU, ve kterém vysvětlil filosofii svobodného softwaru a účel projektu GNU. Vzápětí založil neziskovou organizaci The Free Software Foundation (FSF), která měla jednak zaměstnávat vývojáře pracující na GNU a jednak být také institucionalizovanou základnou pro hnutí svobodného softwaru.
V roce 1989 vznikla první verze GNU General Public License (GNU GPL). Byla to první taková licence, která nebyla spjata s konkrétním dílem (již dříve RMS vytvořil GNU Emacs General Public License pro účely programu GNU Emacs). Vyjadřovala ve formě právního dokumentu to, co bylo filosoficky obsaženo v Manifestu GNU, tedy základní pilíře svobodného softwaru, včetně tzv. copyleftu, tedy mechanismu na ochranu díla proti omezení jeho svobody.
Do roku 1990 vznikla již významná část operačního systému GNU (v rámci projektu GNU byla vyvinuta řada podstatných i méně podstatných součástí, například základní knihovny, utility, kompilátory, ladicí nástroje atd.), nicméně stále chyběl jeden veledůležitý modul: jádro systému. Proto vznikl projekt GNU Hurd, jehož cílem bylo právě toto jádro vyvinout.
Výtvor studenta Linuse Torvaldse
Na začátku 90. let vstupuje na scénu student helsinské univerzity Linus Torvalds. Měl již zkušenosti s počítači Commodore a hlavně Sinclair. Právě u druhého jmenovaného (konkrétně modelu QL) zkoušel kromě jiného i upravovat operační systém. Krátce po svém návratu z vojenské služby se na univerzitě setkal se systémem UNIX, konkrétně šlo o ULTRIX na počítači DEC MicroVAX.
Počátkem roku 1991 zakoupil počítač s procesorem 80386, na který nainstaloval unixový systém MINIX a začal „jen tak pro zábavu“ tvořit nový operační systém. Kromě vývoje samotného jádra také portoval pro svůj nový systém shell Bash a kompilátor gcc. V srpnu téhož roku se svým výtvorem pochlubil v diskusní skupině systému MINIX. Linus tehdy předpokládal, že jeho systém zůstane spjatý s platformou x86.
Linus Torvalds
Systém měl zpočátku název Freax. Ari Lemmke, který tehdy spravoval FTP server se zdrojovými kódy systému, to však nepovažoval za dobré pojmenování, proto zvolil nový název „Linux“ (Linusův MINIX), aniž se tvůrce systému zeptal (sám Linus Torvalds o takovém názvu sice původně uvažoval, ale zavrhl ho jako příliš egoistický). Ten ho nakonec přijal, proto se můžeme s Linuxem setkávat dodnes.
Co se týká licence, původně měl Linux vlastní licenci, která omezovala jeho komerční distribuci. Ovšem již od počátku potřebovalo jádro ke svému provozu další komponenty, aby vznikl plnohodnotný (byť velmi omezený) operační systém. A těmi samozřejmě povětšinou nebylo nic jiného než díla z projektu GNU, poskytovaná pod licencí GNU GPL (případně její volnější verzí GNU LGPL).
Úplně první verze Linuxu – 0.01 – byla vydána pod původní licencí, většina softwaru GNU však nebyla součástí balíku. Při vydávání verze 0.12 však již Linus uvažoval o použití licence GNU GPL i pro jádro (o čemž následně hovořil jako o „nejlepší věci, kterou kdy udělal“). Nakonec se tak stalo u verze 0.99, vydané v prosinci 1992. Za kvalitním propojením Linuxu s GNU stálo samozřejmě velké úsilí na obou stranách; ostatně projektu GNU se to velmi hodilo, protože jádro GNU Hurd ještě nebylo ani zdaleka k dispozici.
Linux jde do světa
Instalace ze zdrojových kódů, která byla zpočátku jedinou cestou zprovoznění Linuxu na počítačích, má dvě velké nevýhody. Jednak není jednoduchá a rychlá, především je tu ale „problém slepice–vejce“, tedy že bez funkčního operačního systému se nový systém nezprovozní. Proto začaly brzy vznikat celky, které označujeme jako „linuxové distribuce“.
Zřejmě úplně první svého druhu byl Softlanding Linux System (SLS) z května 1992. Vytvořil ho Peter MacDonald a do distribučního balíku zahrnul kromě jiného i X Window System. Distribuce získala oblibu a hlavně inspirovala další zájemce o tvorbu takových celků.
Další takovou distribuci vytvořil Patrick Volkerding na základech SLS a nazval ji Slackware (název zvolil záměrně humorný, aby jeho – jak tehdy předpokládal – nepříliš důležitý projekt nebyl brán příliš vážně). Důvodem vzniku byla nespokojenost s kvalitou SLS, když bylo potřeba instalovat Linux na MSUM.
Distribuce Slackware se ale navzdory původním představám postupně stala velmi oblíbenou, rozšířenou a současně propracovanou. Používá se hojně i dnes, a na rozdíl od mnoha jiných takových celků je stále prakticky distribucí „jednomužnou“ a současně distribucí s jen minimem modifikací jádra a dalších komponent oproti stavu od původních tvůrců.
Slackware
Další distribuci založil Ian Murdock v roce 1993. Také on byl nespokojen se stavem SLS, proto se rozhodl pro vznik distribuce nazvané v první fázi „the Debian Linux Release“. Ve stejné době také vydal Debian Manifest, což je v zásadě přenesení Stallmanova Manifestu GNU na linuxovou distribuci – deklaruje otevřenost a svobodnost distribuce. Podobně jako Slackware, i Debian je distribucí, která se úspěšně dožila dnešních dnů a je nasazena na nepřeberné škále počítačů rozličných architektur.
Jedna distribuce nestačí
V následujícím období, tedy v druhé polovině 90. let, nastal doslova rozmach linuxových distribucí. Menší množství jich vzniklo na zelené louce, většina jich však byla přímo či nepřímo odvozena od jiných distribucí. Největší základnou pro takové odvozování byly obě již zmíněné distribuce, k nim se po roce 1994 přidala ještě distribuce Red Hat.
Mnohé z odvozených distribucí se pak stávaly základem pro další odvozování. Tak tomu bylo například u distribucí S.u.S.E (1994; dnes openSUSE), Knoppix (2000), Fedora Core (2003; dnes nese název Fedora) nebo Ubuntu (2004). Dalšími „bázemi“ se staly i některé načisto vytvořené distribuce, kupříkladu Enoch (1999; dnes Gentoo) nebo Arch Linux (2002).
V rámci „distribučního šílenství“ vznikaly stále nové a nové distribuce (mnohé byly něčím významně specifické, jindy šlo jen o snahu firem i jednotlivců mít svou vlastní distribuci a třeba na ní zkoušet vydělávat). Mnoho distribucí ale také zaniklo, ať již v dávnější minulosti, nebo nedávno. Možná si ještě někdo vzpomene, že existovaly distribuce jako Caldera (později SCO; zánik 2003), Lindows (později Linspire, resp. Freespire; 2008) nebo Aurox (2008).
Tučňák Tux
Ve druhé polovině 90. let se Linux nejen začal masověji šířit, ale také dostal svého maskota. Stal se jím tučňák Tux. Myšlenka použití tučňáka pochází přímo od Linuse Torvaldse, konečnou grafickou podobu mu dal Larry Ewing.
Tux, maskot Linuxu
Tučňáka Tuxe lze dnes potkat úplně všude a je možná ještě známější než samotný Linux. Bývá na víkách notebooků, na skříních serverů i stolních počítačů; z hrnků s Tuxem (nebo i hned několika) pije kávu či čaj nejeden z nás, nemálo lidí obléká trička či jiné části oděvů ozdobené maskotem Linuxu.
Co na server? Linux, co jiného...
Linux se, stejně jako jiné podobné věci, nejprve zabydloval v počítačích nadšenců a jiných „early adopters“, kteří chtějí mít všechno úplně čerstvé a nevadí jim i nějaké ty chybky. Tak tomu bylo v první polovině 90. let. Ovšem v polovině druhé už Linux (samozřejmě GNU/Linux, aby nedošlo k omylu; Linux bez GNU se vyskytuje velmi zřídka) začínal zvolna získávat své místo na serverech.
Proč právě tam? Je to logické. Na serverech v té době běžela nejčastěji některá z verzí UNIXu. Proto se Linux nabízel jako vhodná alternativa, zejména za situace, kdy bylo cílem provozovat na serveru programy, které byly buď psány platformově nezávisle nebo aspoň obecně unixově, takže nebyl problém je zprovoznit na Linuxu.
Výhod Linuxu byla celá řada. Patří k nim jeho spolehlivost (už od poměrně časných verzí), nízké náklady (samotné používání je zdarma na libovolném počtu strojů) a podpora široké škály architektur (přestože s ní Linus Torvalds nepočítal; praxe ale ukázala, že je vhodné a přitom nepříliš problematické používat stejné jádro na strojích různého druhu). Brzy se přidala i snadná dostupnost serverových aplikací, protože jejich tvůrci vyhodnotili Linux jako perspektivní systém (nehledě na ty, kdo tvoří programy maximálně přenositelně).
Server
Co se týká serverů pro internetové služby (web, e-mail, IM, VoIP atd.), tam Linux postupně získal většinový podíl a například u webu se dnes pohybuje okolo 60 %. Specifickým fenoménem se stala platforma LAMP (Linux, Apache, MySQL, PHP), která je dlouhodobě standardem pro provoz webových stránek a jen málokterý poskytovatel webhostingu tuto platformu nenabízí.
Ještě pevnější pozici si Linux vybudoval u superpočítačů, tedy strojů s vysokým počtem procesorů, velkou operační pamětí a obrovským výpočetním výkonem. Mezi 500 nejvýkonnějšími počítači světa jich aktuálně více než 91 % využívá Linux, přitom až do roku 1998 byl podíl Linuxu nulový.
Dobytí mobilních přístrojů
Navzdory úspěchu u serverů a superpočítačů se Linuxu dlouho nedařilo v jiných segmentech trhu. Například u mobilních přístrojů to ještě před pár lety nevypadalo, že by se Linux v této oblasti vůbec někdy prosadil. Sem tam prodával některý výrobce telefon nebo PDA s Linuxem, ale většinou jen nějaký okrajový model a ještě jen v některých zemích.
Změna nastala až v posledních třech letech. V roce 2008 se na trh dostaly první chytré telefony a další přístroje s operačním systémem Android. Ten jako své jádro využívá Linux, zbývající části jsou tvořeny svobodným i proprietárním softwarem. Po Androidu následovaly další systémy, zejména webOS (aktuálně je bohužel další vývoj pozastaven a není jasné, co bude dál) a MeeGo (nový systém vzniklý sloučením starších projektů Maemo a Moblin).
Nexus S, telefon s Androidem
Aktuálně je Android nejpoužívanějším systémem na „chytrých telefonech“ s podílem zhruba 43 %. Na jednu stranu je to pro Linux velká výhra, současně ale nelze přeslechnout i názory kritické (například od Richarda Stallmana): že je zde podstata svobodného systému potlačena; systém má sice svobodné jádro, programy a další části, ale nemůže fungovat bez řady komponent nesvobodných, majících podobu binárních blobů, u kterých v podstatě nikdo neví, co a jak dělají.
Další komplikací pro Android jsou patentové spory. Zatěžují výrobce přístrojů, vedou k mimosoudním řešením (kdy pak výrobce někomu platí za údajné využívání patentů) a mohou se stát důvodem k opouštění Androidu nebo i obecně systémů založených na Linuxu (protože některé patentové záležitosti se týkají právě Linuxu).
Zmínku si zaslouží i různé technické přístroje, kde Linux figuruje jako „embedded OS“. I tady se výrazně prosadil, ať už v různých routerech, modemech a dalších síťových prvcích, nebo i v oblastech zcela odlišných, tedy například ve strojcích na jízdenky, multimediálních přehrávačích, set-top boxech, GPS navigacích atd.
Na prahu třetí dekády
Na začátku třetího desetiletí má Linux pozici, o níž se jeho stvořiteli Linusi Torvaldsovi na počátku asi ani nesnilo – a o které se naopak možná snilo Richardu Stallmanovi při zakládání projektu GNU; i když druhý z jmenovaných může být poněkud zklamán tím, že jde o rozšíření někdy na úkor ideálů, které za vznikem GNU a svobodného softwaru vůbec stály.
Linux nyní tíží několik problémů. V první řadě jsou to již zmíněné problémy patentové. Ty jsou sice aktuální jen v některých zemích světa, ale dopady mají všude; už proto, že tvořit více verzí téže distribuce je komplikované. Proto vznikají různé spory (založené přitom často na neplatných patentech nebo jsou úplně „na vodě“ – viz někdejší případ SCO) nebo v distribucích chybějí některé technologie.
Dále tu je nízký podíl na desktopech; situace se v různých zemích liší, ale obecně se dá říct, že podíl Linuxu je někde okolo 2 %. Důvody jsou různé, nicméně velký podíl má „začarovaný kruh“. Kvůli nedostatku kvalitních aplikací se na Linux nehrnou uživatelé, aplikace zase nevznikají, protože není dost uživatelů.
Je otázka, jak se situace bude vyvíjet dál. Faktorů je mnoho, ať již obchodních, politických, či jiných. Může nastat situace, že se budou aplikace výrazněji přesouvat na web. To by mohlo přinést posílení Linuxu, protože by se z počítačů stal v podstatě jen tenký klient, pro který není potřeba vytvářet aplikace; na straně serverové může rovněž bezproblémově běžet Linux, jako ostatně dosud.
Může nastat ale i opačná situace – například se to může vyvinout směrem k podrobnému sledování toho, co lidé dělají na internetu. Linux by pak byl ze své podstaty překážkou něčemu takovému, proto by byl eliminován. Takový černý scénář, podobně jako všechny ostatní, včetně těch nejpozitivnějších, jsou však nyní jen věštěním z křišťálové koule. Teprve budoucnost ukáže, kam se bude situace okolo Linuxu ubírat.
Historie se píše každým dnem
Celá historie Linuxu, GNU a všeho souvisejícího je nesmírně bohatá a popsat vše v pár odstavcích nelze. Tím spíš, že se věci mění každým dnem, a co platí dnes, nemusí platit zítra. Stačí vzpomenout třeba na to, jak byl ještě na jaře webOS považován za velkou naději – a jak to s ním vypadá dnes. Proto jsou historické události svého druhu zajímavostí, která umožňuje případně i načerpat inspiraci a vyvarovat se opakování chyb. Nechť jsou tedy odstavce tohoto článku brány jako takové „malé pošimrání“, které může odstartovat další zájem o Linux, jeho historii a především současnost.
Příští díl trojdílného seriálu bude věnován zajímavým technologiím, které s Linuxem přišly na svět. Některé z nich sice byly již překonány nebo podstatně změněny či vylepšeny, ale ve své době představovaly technologický skok kupředu.
Všechny obrázky v tomto článku pocházejí z Wikipedie.
