První díl: Kolektivní správa autorských práv: Historie a počátky regulace
Zrod kolektivní správy
Kolektivní správce do procesu vstupuje jako prostředník – autor mu svěří právo uzavírat licenční smlouvy na jeho díla a ten, kdo chce získat licenci, se obrací na tohoto správce. Uživatel tak může jedním úkonem získat licenci na velké množství děl najednou. Naopak pro autora je to výhodné tím, že nemusí ztrácet čas administrativními činnostmi.
Takto se začala rodit kolektivní správa, a to již v polovině 19. století. Konkrétně v roce 1851 vznikl první kolektivní správce ve Francii. V Itálii byl kolektivní správce založen v roce 1882, ve Velké Británii a v USA v roce 1914, v Německu v roce 1915 a v Československu v roce 1919.
Samotná existence kolektivní správy ještě nemusí znamenat její povinné využití. Ostatně na počátku byla kolektivní správa ryze dobrovolná, postupně se však začaly některé oblasti této správy přesouvat mezi povinně kolektivně spravované. Povinná kolektivní správa znamená, že autor nebo jiný držitel práv musí jejich správu povinně svěřit kolektivnímu správci (buď jedinému, nebo zvolenému) a naopak každý, kdo chce užít dílo způsobem spadajícím do tohoto režimu, se musí obrátit na kolektivního správce.
Náhradní odměny
V některých zemích (např. USA) zůstala kolektivní správa u popisovaného modelu správců, anglicky nazývaných performance rights organizations (PRO, organizace práv k provozování). Někde, a to například ve většině evropských zemí včetně tehdejšího Československa (dnes České republiky), však jde (povinná) kolektivní správa ještě o kus dál. Zahrnuje správu tzv. náhradních odměn za rozmnožování díla pro vlastní potřebu.
O co jde? Právní předpisy některých zemí zaručují právo každému, aby si pro svoji potřebu vytvořil rozmnoženinu díla – tedy například kopii hudebního CD, filmu na DVD nebo záznam televizního pořadu. Na toto rozmnožení nepotřebuje žádnou licenci a je k tomu oprávněn již na základě zákona. Z titulu toho, aby autoři, výkonní umělci atd. nepřišli zkrátka, byly zavedeny již zmíněné náhradní odměny, které se platí formou přirážky k ceně zboží nebo služeb, například prázdných hudebních či datových nosičů. A tyto přirážky vybírají a následně rozdělují kolektivní správci.
V praxi to vypadá tak, že se postupně rozšiřuje okruh zboží a služeb, které jsou zatíženy přirážkou. Mezi novější z nich patří třeba počítačové tiskárny nebo úložná zařízení, což je setrvale předmětem diskusí vzhledem k tomu, že tato zařízení v mnoha případech neslouží k rozmnožování autorských děl (např. tiskárny a kopírky ve firmách a na úřadech) nebo se používají pro vlastní díla autorů (paměťové karty ve fotoaparátech).
Kolektivní správa v českém právu
V České republice upravuje záležitosti kolektivní správy autorský zákon. Ten svěřuje kolektivním správcům širokou škálu správy práv autorských a souvisejících. Některá práva jsou přímo ze zákona kolektivně spravována povinně. Mezi ta povinně kolektivně spravovaná patří práva na užití zvukového záznamu nebo zaznamenaného uměleckého výkonu, dále práva na zhotovení rozmnoženiny pro vlastní potřebu, na odměnu za opětovný prodej originálu, za pronájem nebo půjčování originálu nebo rozmnoženiny zvukového nebo zvukově-obrazového záznamu a na užití děl kabelovým přenosem. Další povinně kolektivně spravovaná práva určuje ministerstvo kultury v případech, kdy by jiný než kolektivní výkon správy byl neúčelný.
Přeneseno do praxe to znamená, že na kolektivní správce se musí obracet ten, kdo chce například libovolným způsobem veřejně provozovat nebo jinak užít hudbu (ať již živou, nebo reprodukovanou) – na koncertě, v restauraci nebo obchodě atd. Také ten, kdo prodává originál uměleckého díla (obraz, sochu, grafiku...), jehož kupní cena přesáhne 50 000 eur, musí kontaktovat kolektivního správce a zaplatit poplatek. A konečně nejširší působnost kolektivních správců se realizuje při prodeji rozmnožovacích zařízení a médií (DVD rekordéry, tiskárny, kopírky, prázdné CD a DVD disky, pevné disky, paměťové karty...) a při poskytování kopírovacích služeb. Všude tam se vybírají poplatky stanovené vyhláškou ministerstva kultury.
Dá se říci, že například za užití hudby platí kolektivním správcům všichni. Zákon zná určité výjimky, kdy tomu tak není; tyto výjimky se postupem času mění a jsou předmětem politických sporů. Co se týká oblasti výběru poplatků z přístrojů a médií, tam je třeba odlišit dvě skupiny. Jedna se týká rozmnožování tištěných děl, kde je ze zákona právo na rozmnožování jak pro osobní účely (fyzické osoby), tak pro vnitřní potřebu právnických osob. Druhá skupina jsou zvuková a zvukově-obrazová díla, protože tam je zákonné právo na rozmnožování jen pro osobní účely. Zákon však nerozlišuje, kdo nabývá přístroje/média, a platí se tak z každého kusu.
Jednotlivé kolektivní správce určuje ministerstvo kultury tak, že jim na žádost o správu pro určitou oblast vydává oprávnění. V oblasti, pro kterou již bylo vydáno oprávnění, už nemůže být vydáno další (tj. může zde působit jen jediný správce). Navíc pro výběr „náhradních odměn“ a poplatků z půjčování v knihovnách může působit jediný správce pro všechna díla; pokud se výběr týká více správců, mohou tito pouze dále rozdělovat již vybrané odměny.
Čeští kolektivní správci
V České republice působí hned několik kolektivních správců, a to v souladu s uvedeným pravidlem výlučnosti. Zřejmě nejznámějším je OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s. Je to nejdéle působící kolektivní správce v Česku, resp. Československu, vznikl již v roce 1919 (byť je jeho právní kontinuita sporná [4]). Zastupuje autory, hudební skladatele, textaře a hudební nakladatele, ovšem vybírá veškeré náhradní odměny za zvukové a zvukově-obrazové záznamy (jejichž část pak předává dalším správcům k rozdělení).
Dále zde působí INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, o. s., spravující oblast, kterou má uvedenu již ve svém názvu. Náhradní odměny nevybírá, jen přerozděluje část odměn vybraných OSA. Co se týká uzavírání smluv na užití hudby, v případě té reprodukované je kromě OSA potřeba uzavřít smlouvu právě také se správcem INTERGRAM.
DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, o. s., zastupuje divadelní profese, autory a knižní nakladatele a režiséry audiovizuálních děl. Právě tento kolektivní správce vybírá poplatky z tiskových rozmnožovacích přístrojů a z kopírovacích služeb.
Ochranná organizace autorská – sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s., (OOA-S) zastupuje výtvarné umělce v nejširším smyslu a dále filmařské profese (kromě režisérů a profesí spjatých se zvukem). OOA-S také rozděluje část vybraných náhradních odměn, i když je sama nevybírá.
Specifickou úlohu má GESTOR – ochranný svaz autorský, o. s., zabývající se pouze vybíráním odměn při opětovném prodeji originálů uměleckých děl. Vzhledem k tomu, že se odměny platí jen z dražších děl, málokdo se s působením tohoto správce setká.
Nejmladší je další specifický správce: Ochranná asociace zvukařů – autorů, o. s., (OAZA). Vznikl v roce 2003, ale oprávnění získal až v roce 2006 po vyhraném soudním sporu s ministerstvem. Ani tento správce nevybírá náhradní odměny, dělí se o část těch, které vybere OSA.
Při užití děl se neuzavírají smlouvy se všemi správci, kterých se to týká. Někteří totiž v souladu se zákonem využívají možnost nechat se zastupovat jiným správcem. V současné době toho využívá například DILIA (jejím jménem uzavírá smlouvy OSA) nebo OAZA (INTERGRAM).
Kolektivní správa v EU a členských státech
Situace ve členských státech Evropské unie je do značné míry podobná té české. V každé zemi působí skupina kolektivních správců (někde jen jediný, jinde je větší počet úzce specializovaných správců). Jednotlivé státy se poměrně výrazně liší v tom, jak je působení správců upraveno.
Ve Francii, kde má kolektivní správa nejstarší tradici, existuje 27 kolektivních správců, poměrně úzce zaměřených. Francouzské právo (na rozdíl od práva českého) nevylučuje konkurenci mezi správci, pro stejnou oblast jich tedy může být i více. Výše poplatků je povinně zveřejňována a některé jsou určovány státem. Správci také podléhají státní kontrole prostřednictvím zvláštního orgánu (rady).
Například Velká Británie má jen dva kolektivní správce, ovšem ani zde není vyloučena konkurence a celkově jsou pravidla kolektivní správy ještě volnější než ve Francii. Správci například nemusejí zveřejňovat výši poplatků. I tady jsou ale podřízení kontrole, a to konkrétně Tribunálu pro autorská práva. Velká Británie patří spolu s Irskem ke státům, kde je velmi omezeno rozmnožování děl pro vlastní potřebu; lze si nahrávat rozhlasové a televizní pořady, místo náhradní odměny (která zde neexistuje) je tato možnost promítnuta do poplatků placených vysílateli.
Malta a Lucembursko mají specifický systém, kde kolektivní správci nevybírají náhradní odměny, přestože je rozmnožování pro vlastní potřebu povoleno. Někde místo zatěžování přístrojů a úložných médií zvolili jinou formu placení náhradních odměn. V Norsku například tyto odměny platí stát ze zvláštního fondu. Jinde naopak do státních fondů (na kulturní a sociální účely) putuje část peněz vybraných správci – tak je tomu v Rakousku, kde správci platí do fondu okolo poloviny z prostředků vybraných jako náhradní odměny.
Stav harmonizace v EU
V rámci celé EU zatím nedošlo k žádné harmonizaci kolektivní správy. Evropská komise připravila v roce 2005 doporučení, které například navrhuje možnost volby kolektivního správce autorem (bez ohledu na hranice členských států; tj. například by mohl český autor svěřit správu německému správci). Proti doporučení se ale postavili jak někteří kolektivní správci, tak Evropský parlament, který vydal dvě usnesení. V nich kritizuje, že EK doporučení neprojednala s EP ani jinými dotčenými subjekty a že toto doporučení ohrožuje kulturní diverzitu.
Situace se od té doby nikam neposunula a vše nadále funguje jako mezi jinými státy (i nečleny EU). Tedy tak, že národní správce v zemi uživatele zajišťuje licence přes partnerské kolektivní správce v zemích autorů, výkonných umělců, vydavatelů atd.
Pokračování příště.