Jednou z kategorií takových případů bylo/je vymáhání platby odměn za koncerty pořádané neziskovými organizacemi, za živou hudbu na dětských akcích apod., v některých případech dokonce i za hudbu hranou přímo jejími autory. Kolektivní správce OSA totiž požaduje, aby mu byly případy, které by měly být z nějakého důvodu osvobozeny od placení, hlášeny předem a s předstihem.
Plaťte, plaťte, plaťte
Některé takové případy měly poměrně značnou publicitu v médiích, z poslední doby třeba případ Týdenního stacionáře Společenství Dobromysl, kde dobročinně vystoupili tři známí čeští písničkáři se svými autorskými písněmi. OSA trval na úhradě částky 958 Kč na odměnu, které se přitom autoři výslovně vzdali (tento případ skončil tím, že pořadatel koncertů odměnu zaplatil osobně ze svého [8].
Podobně stačí, aby někdo v restauraci začal hrát své vlastní písně na kytaru, a už vystavuje provozovatele restaurace hrozbě problémů. I toto je veřejné provozování hudby, a je lhostejné, že někdo hraje jen své skladby (a ani není zastupován OSA), případně skladby lidové nebo takové, které se staly volnými díly (tj. po uplynutí 70 let od smrti autora). Bez ohlášení OSA se to totiž neobejde ani v tomto případě.
Hudba je všude
Další velkou oblastí, kde to v tomto ohledu „vře“, jsou restaurace a hotely. Zmíněný výpočet ohledně platby za radiopřijímač je ukázkou toho, že platby nejsou nijak zanedbatelné. Za přístroj s většími možnostmi (více reproduktorů, televizor, projekční plocha atd.) se platí více. Platí se i za přístroje v hotelových pokojích, přestože nejde o skutečné veřejné provozování. Ani restaurace zapínající televizory a projektory čistě na sportovní přenosy nejsou ušetřeny poplatků za hudbu.
Právě záležitostí sportovních přenosů se zabýval i Ústavní soud ČR. Majitel restaurace v Třinci odmítal platit „za hudbu“, když televizor zapínal jen na sport. OSA tohoto majitele žaloval a částečně uspěl – nezískal sice nárok na celou požadovanou částku, nicméně na část ano. Celý spor pokračoval dál a skončil až u Ústavního soudu, který dal za pravdu OSA.
Podle ÚS „tyto přenosy jsou tvořeny rovněž hudebním doprovodem, ať se již jedná o hudební doprovod samotné vysílané sportovní akce, či hudební doprovod televizního vysílání stanice, která sportovní akci přenáší“. ÚS se ztotožnil i s názorem nižších soudů, že placené poplatky ale nemají být u sportovních přenosů tak vysoké. OSA to následně promítl do svého sazebníku a vybírá v těchto případech méně.
Hotelové pokoje: zrušeno a zase obnoveno
Neméně kontroverzní je placení za rozhlasové a televizní přijímače v hotelových pokojích. Původně se za ně platilo, pak v roce 2005 čeští zákonodárci tuto povinnost – k velké nelibosti kolektivních správců – zrušili. Později byla (roku 2008) povinnost opět zavedena, a to v reakci na rozhodnutí Soudního dvora EU. Ten se zabýval případem, kdy španělský hotelový řetězec Rafael Hotels odmítal platit tamnímu kolektivnímu správci SGAE.
Rozhodnutí mělo dopady i do ČR, protože SD EU vyjádřil jednoznačnou nadřazenost evropské směrnice, která placení v takových případech stanovuje, nad národními legislativami. Rozsudkem SD EU se řídily i české soudy, když daly za pravdu kolektivním správcům [10]. Ministerstvo kultury pak připravilo novelu autorského zákona (zákon č. 168/2008 Sb.), která platbu za přístroje v hotelových pokojích opět zavedla.
Poplatky z uživatelských rozhraní
Dalším případem, ve kterém figuroval Soudní dvůr EU, je nedávné zahájení výběru poplatků z grafických uživatelských rozhraní (GUI). Na počátku byl spor organizace BSA (která u nás ani není registrována) a MK ČR, zda je GUI „vyjádřením počítačového programu“, protože právě to je chráněno. SD EU se zabýval předběžnou otázkou položenou Nejvyšším správním soudem ČR a rozhodl, že takovým vyjádřením není, nicméně že se na něj „může vztahovat jakožto na dílo autorskoprávní ochrana podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, pokud je toto rozhraní vlastním duševním výtvorem autora“.
Na základě tohoto rozhodnutí začal od 1. ledna 2011 kolektivní správce OOA-S vybírat poplatky od provozovatelů internetových kaváren a dalších podobných provozoven – s tím, že se jedná o „přiměřenou odměnu za pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla“. Protože jde o záležitost relativně čerstvou, neexistuje ještě relevantní judikatura a lze těžko říci, zda má OOA-S pravdu, či zda jen využívá příležitosti k zavedení nového poplatku.
Otevřených otázek je celá řada – například jak do toho „pasují“ open-source licence (nyní: správce poplatek vybere, ale autorovi odměnu nevyplatí), jestli by podle stejného klíče neměly platit také třeba hotely za design kliky u dveří či autopůjčovny za design palubní desky (i tady se jedná o „grafické uživatelské rozhraní“, jen jiným způsobem vyjádřené) atd.
Kolektivní správci a tvorba zákonů
V neposlední řadě nelze v souvislosti s kolektivními správci opomenout vyjednávací sílu, se kterou se může správcům dařit přizpůsobovat si legislativu podle svých zájmů. Ukázalo se to například v novele autorského zákona, kde bylo z návrhů podaných kolektivními správci v úvodní fázi zapracováno ministerstvem kultury více než 60 %, zatímco veřejnoprávní média, knihovny apod. uspěly jen se zhruba čtvrtinou návrhů.
Jedním z návrhů, kde byli správci úspěšní, jsou tzv. osiřelá díla (neznámých nebo nezvěstných autorů). Správci navrhli, aby vykonávali veškerá majetková práva k těmto dílům a aby se odměny vybrané z užití děl těchto autorů nevracely uživatelům, nýbrž aby se převáděly do zvláštního státního fondu.
Dalším z návrhů správců bylo zdvojnásobení poplatků za půjčování v knihovnách. Namísto 0,50 Kč navrhli novou cenu 1 Kč, s tím, že by kromě autorů nově dostávali odměnu i nakladatelé, a to 40 % z vybrané odměny. Byla též navržena podstatná změna placení za kopírovací služby: místo počtu kopií se vychází z počtu přístrojů. I tato změna je výrazně v neprospěch knihoven.
Nutno ovšem dodat, že hlavně díky silnému veřejnému odporu se návrh novely zatím nedostal z ministerstva do vlády a ministerstvo přešlo na poměrně transparentní model práce na návrhu. Je tedy možné, že nakonec nebude úspěšnost snahy kolektivních správců taková, jak se zdálo na počátku.
Ombudsman: Je nutno ctít princip přiměřenosti!
Bez zajímavosti není také postoj bývalého veřejného ochránce práv (ombudsmana) JUDr. Otakara Motejla. Ten se na přelomu let 2006 a 2007 zabýval řadou stížností, jež obdržel v souvislosti s novelou autorského zákona a s vyhláškou, která nově stanovila výši náhradních odměn. Ombudsman vydal stanovisko ke všem stížnostem souhrnně.
V něm upozornil kolektivní správce, že „s oprávněním vybírat náhradní odměny na sebe berou i veřejnoprávní závazek jednat pouze takovým způsobem, který jim zákon umožňuje“. Neshledal sice vyhlášku právně problematickou (z hlediska implementace zmocnění autorským zákonem), ovšem zdůraznil, že „způsob zpoplatnění, především co se týče tzv. flashdisků a přenosných harddisků, by se mohl časem dostat do rozporu s principem přiměřenosti“ – a to proto, že prudce roste kapacita prodávaných paměťových médií.
Podle ombudsmana by mělo ministerstvo na technologický vývoj reagovat a vyhlášku průběžně přizpůsobovat. Pro případ, že by tak nečinilo, připomněl možnost podat návrh na její zrušení. Ombudsman podle tohoto vyjádření „bude kontrolovat, zda se vyhláška ministerstva kultury v souvislosti se změnou socioekonomických podmínek nedostává do kolize s ústavními limity výkonu veřejné moci“.
Připomeňme si, že vyhláška již byla mezitím novelizována (vyhláškou č. 408/2008 Sb.) a odstranila nepřiměřené zatížení paměťových médií. Například z dnes zcela běžné paměťové karty o kapacitě 32 GB se nyní platí 48 Kč při vlastní ceně okolo 500 Kč, tedy zhruba desetina (čili zřejmě není v rozporu s „principem přiměřenosti“). Naproti tomu dříve vyhláška stanovovala poplatek 6 Kč za každých započatých 512 MB kapacity; pro stejnou kartu by to tedy bylo 384 Kč, čili okolo 80 % z dnešní ceny (takovou výši lze za „přiměřenou“ považovat jen stěží).
Závěr
Kolektivní správa autorských a příbuzných práv je založena na logické myšlence „usnadnění práce tvůrcům i uživatelům“. Její současná podoba však (v prostředí dnešního autorského práva) kromě nezpochybnitelných pozitiv přináší i nemalá negativa. Snahy o vícenásobné zpoplatnění téhož (často i bez vazby na užití chráněných děl), nesmyslná byrokratizace běžného lidského konání, bezradnost při konfrontaci s open-source a svobodnými licencemi či nekompatibilita s moderními technologiemi nedělají kolektivním správcům příliš dobré jméno a vedou někdy až k nálepkování za mafiány.
Trnem v oku je například aktuální podoba inkasa náhradních odměn, které jsou mnoha lidmi celkem oprávněně považovány za další ne zrovna malou daň, navíc vybíranou přímo do soukromých kapes. Podobně je těžko akceptovatelný výběr poplatků za lidové umění či volná díla; nic na tom nemění ani fakt, že existuje možnost neplatit – protože tato možnost přináší nemalou administrativní zátěž i ve zcela triviálních případech.
Při současném přístupu k autorskoprávní ochraně to zřejmě bez kolektivní správy nepůjde. To však neznamená, že by nemělo smysl (pomineme-li možnost změnit i samo autorské právo) snažit se jí vtisknout novou podobu. Takovou, která přinese více užitku tvůrcům i uživatelům, eliminuje zbytečnou byrokracii, nebude klást obstrukce svobodným licencím a v neposlední řadě plně přijme internet a další moderní technologie.
|
Kolektivní správa v současné podobě |
|
|
výhody |
nevýhody |
|
zjednodušení administrativy pro autory/umělce/vydavatele |
omezení smluvní svobody pro autory/vydavatele/umělce |
|
zjednodušení administrativy pro uživatele |
omezení smluvní svobody pro uživatele |
|
správce má silnější pozici při vymáhání práv |
zbytečná administrativní zátěž v případech, kdy jsou užívána nechráněná díla |
|
náhradní odměny kompenzují ztráty z užití pro vlastní potřebu |
špatná kompatibilita s open-source licencemi |
|
opakované placení za totéž (platí organizátor koncertu, platí televize, platí hoteliér) |
|
|
výše náhradních odměn je výsledkem politického kompromisu |
|
|
náhradní odměny se vybírají i z výrobků/služeb nesouvisejících s užitím chráněných děl |
|