Od minulého týdne to v médiích a na sociálních sítích „vře“. Evropský parlament prý zakázal fotografovat na veřejných prostranstvích. Kdo nasdílí na Facebooku své fotky z dovolené, půjde do vězení. Nebo ne? Co se vůbec odehrálo, mění se něco, co bude či nebude smět dělat?
Kdo co vlastně schválil?
Výbor Evropského parlamentu pro právní záležitosti (JURI) projednával zprávu o provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES, na jejímž základě by měla Evropská komise (EK) připravit návrh konkrétních opatření pro modernizaci unijní autorskoprávní legislativy. Text zprávy schválený výborem (23 hlasů pro, 2 proti) bude schvalován Evropským parlamentem (EP) jako takovým, a to na plenárním zasedání od 9. července.
K původnímu návrhu zprávy poskytly svá stanoviska další dva výbory EP: pro průmysl, výzkum a energetiku a pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů.
Zpráva sama o sobě nemá žádný legislativní efekt. Poslouží Evropské komisi jako podklad (v podstatě vyjádření postoje EP) pro přípravu legislativních opatření, tedy v tomto případě novelizace Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.
Pokud EK takový návrh připraví, bude tento schvalován jak v EP, tak v Radě (tedy zástupci členských států). V případě úspěšného schválení by členské státy musely novou podobu směrnice implementovat do svých právních řádů.
Původní návrh zprávy obsahoval bod, podle něhož se „vyzývá zákonodárce EU, aby zajistil, že bude dovoleno používání fotografií, videozáznamů či dalších vyobrazení děl, která jsou trvale umístěna na veřejných místech“. Jinými slovy, aby se ve směrnici zakotvila svoboda panoramatu (viz dále) napříč celou Evropskou unií.
Francouzský poslanec Jean-Marie Cavada z Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE; z českých politických subjektů je členem této frakce hnutí ANO 2011) však podal pozměňovací návrh, který svobodu panoramatu odstraňuje pro případy komerčního užití fotografií nebo jiných vyjádření děl na veřejných místech. Tento pozměňovací návrh byl výborech schválen, jeho velkým podporovatelem byl i český europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL, frakce Evropská lidová strana), který je předsedou JURI.
Důsledkem by v případě promítnutí do směrnice bylo, že by sice byla svoboda panoramatu zavedena pro nekomerční užití ve státech, kde zatím ani pro tento způsob užití neexistuje, ale současně by státy s plnou nebo relativně plnou svobodou (včetně Česka) tuto museli naopak omezit.
Co je svoboda panoramatu?
Obecná úprava autorského práva váže užití každého díla na poskytnutí licence autorem nebo tím, kdo jeho práva vykonává. Existují však výjimky, kdy to potřeba není – a jednou z takových výjimek může být tzv. svoboda panoramatu. Kdo zaznamená nebo nějakým způsobem vyjádří (fotograficky, kresbou, filmem apod.) veřejně umístěné dílo, nezasahuje do autorských práv a nepotřebuje získat licenci.
Různé státy mají toto právo upraveno různě. Někde se vztahuje jen na některá díla (například stavby, ale už ne sochy; může se také týkat jen trvale umístěných děl, nikoli těch krátkodobě vystavených), jinde na všechna. Někde platí jen na veřejném prostranství, jinde i ve veřejně přístupných interiérech. Někde se týká i komerčního užití, jinde jen nekomerčního.
Pokud zkrátka někdo – ve státě, kde svoboda panoramatu platí – pořídí fotografii nebo třeba malbu stavby, sochy, plastiky nebo obecně díla, na které se svoboda vztahuje, nemusí žádat autora o souhlas ani mu nic platit.
Jak je to teď v Česku?
U nás nyní platí relativně velká svoboda panoramatu (stanovená v § 33 autorského zákona), byť má určité „háčky“ a omezení. Není problém pořídit a užít, i komerčně, fotografii, kresbu, malbu, video apod. Naopak nelze vyjádřit architektonické dílo stavbou (tedy „okopírovat stavbu“) ani nelze tvořit trojrozměrné rozmnoženiny („reprodukovat sochy“ třeba 3D tiskárnou apod.).
Co se týká těch háčků, první spočívá v povinnosti uvést jméno autora, název díla a jeho umístění, „pokud je to možné“. Pokud třeba někdo zveřejní fotografii tohoto kostela, měl by k němu napsat třeba něco jako: Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, Náměstí Jiřího z Poděbrad (Praha), architekt Josip Plečnik. V praxi se to ale moc neděje, a to i tehdy, pokud to zjevně „je možné“.
Druhým háčkem je, kdy je dílo „umístěno na náměstí, ulici, v parku, na veřejných cestách nebo na jiném veřejném prostranství“. Je tomu tak i v případě, že to je soukromý dům, stojící na pozemku svého vlastníka a dokonce je třeba ještě obklopen zahradou (takže ani nepřiléhá k ulici)?
Částečně jasno v tom udělal nález Ústavního soudu ČR, podle něhož jsou veřejným prostranstvím „prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“. Tedy na sochu ve veřejně přístupném (byť soukromém) parku se svoboda panoramatu vztahuje, na sochu – ale třeba i dům (!) - v soukromé nepřístupné zahradě nikoli.
Chcete-li si vyfotit sochu v něčí soukromé zahradě, potřebujete souhlas jejího autora. Souhlas majitele sochy nestačí (pokud k jeho udílení nebyl autorem pověřen)!
Jak je to jinde?
Hrubý přehled můžete získat z map v příslušném článku na Wikipedii. Některé příklady jsou notoricky známé – svoboda panoramatu neplatí kupříkladu ve Francii (kde budete mít problém třeba s osvětlenou Eiffelovou věží – věž samotná je již volné dílo, její osvětlení však nikoli) nebo v Belgii (proto ve Wikimedia Commons nenajdete fotografii Atomia).
Jsou ale i státy s ještě volnějším režimem, než platí u nás. Patří k nim třeba Rakousko, Velká Británie nebo Austrálie, kde se svoboda vztahuje i na veřejné interiéry. Je zajímavé, že střední Evropa je liberálnější, kdežto východní a jižní část, částečně i západní (hlavně Francie a Belgie) jsou striktnější.
Jak by se realizace doporučení projevila na Wikipedii a dalších svobodných zdrojích?
Ač se europoslanec Pavel Svoboda ve své tiskové zprávě zaštiťuje seminářem pořádaným společně s Wikimedia Foundation, v žádném případě to neznamená, že by tato organizace (provozující encyklopedii Wikipedia, databázi obsahu Wikimedia Commons a další projekty) s navrženou úpravou souhlasila nebo že by úprava neměla na svobodný obsah nepříznivé dopady.
Pro příslušný druh svobodného obsahu by to bylo doslova pohromou, protože by taková úprava byla v rozporu se základní podmínkou svobodnosti díla – možností užití k jakémukoli účelu a samozřejmě i s licencí CC BY-SA, používanou v projektech Wikimedia Foundation. Proto by takové fotografie (kresby, malby, grafiky…) nemohly být uloženy do Wikimedia Commons a použity na Wikipedii. Jakmile je vyloučeno komerční užití, dílo jednoduše není svobodné.
Jak by to bylo se sdílením na sociálních sítích?
Europoslanci z JURI ujišťují, že se sdílením nebude žádný problém, protože nejde o komerční užití. Opravdu? Bude velmi záležet na tom, o jakou sociální síť se jedná. Například Facebook má ve svých podmínkách používání – bez souhlasu s nimi nelze síť používat – že vložením fotografie nebo videa uživatel uděluje Facebooku licenci k jejich užití. Současně uživatel souhlasí s použitím vloženého obsahu (tedy i oněch fotografií/videa) ve spojení s komerčním nebo sponzorovaným obsahem.
Ano, toto je ve svém důsledku poskytnutí licence ke komerčnímu užití díla. Již nyní, pořídíte-li fotografii Atomia, nesmíte ji sdílet na Facebooku, protože tím porušíte belgický zákon. Vykonavatel autorských práv k Atomiu může uplatnit své nároky (nejen odstranění fotografie, ale i finanční satisfakci) vůči Facebooku a ten – opět v souladu s podmínkami použití – je následně uplatní vůči uživateli. Tento problém by se rozšířil na celou EU.
Na zmíněném semináři na problém tohoto druhu upozorňoval John Weizmann z organizace Creative Commons Germany. Objevují se argumenty, že podmínky sociální sítí jsou v našem právním prostředí neplatné či neúčinné. Tyto argumenty se ale uplatní jen ve velmi omezené míře, protože neplatnosti či neúčinnost jednotlivých podmínek obecně nezpůsobí neplatnost či neúčinnost podmínek ostatních.
Mohl by někdo jít do vězení za porušení nové úpravy?
Obecně vzato ano, podobně jako u jiného porušování autorských práv. Záleželo by na rozsahu, způsobené vyčíslitelné škodě i dalších faktorech. Za jednu fotografii by asi nikdo za mříže nešel, při „větším rozsahu“ to vyloučit nelze.
Závěr
Přestože česká média i Česká pirátská strana informovaly o událostech okolo rozhodnutí JURI dost zkresleně a přehnaně, nelze dopady změny, v případě jejího začlenění do legislativy, v žádném případě bagatelizovat, jak to dělají zúčastnění evropští poslanci. Zásah do zaběhnuté (nejen) české praxe by byl dost výrazný, i přes fakt, že ani dnes nebývá důsledně dodržována litera platného zákona.