Flash disky, paměťové karty a SSD
Zařízení založené na flash pamětích zná již dnes snad každý, a téměř každý nějaký ten USB flash disk (hovorově „flešku“) nebo paměťovou kartu vlastní. Ceny těchto zařízení jsou velmi nízké a stále klesají. Jakkoliv se však může zdát vhodné na tyto nosiče zálohovat, tak to není úplně nejlepší nápad. Ztráta dat je totiž v případě všude přítomné statické elektřiny velmi snadná.
Dalším faktorem je omezená životnost paměťových buněk. Ty mají omezený počet cyklů (přepsání) před tím, než selžou. V praxi nás tento fakt nemusí zas tolik trápit, jelikož médium odejde při běžném používání za pět až deset let. Předpokládám, že za tuto dobu většina uživatelů svá zařízení obnoví, vymění za nová, která budou rychlejší, mít větší kapacitu a pravděpodobně budou používat i jinou technologii.
Z důvodu, že nemají žádné pohyblivé součásti, tak „nehrozí“ mechanické selhání. Mají nižší čas na alokaci dat (není potřeba přesouvat čtecí a zapisovací hlavičky, jako je tomu v případě HDD), dosahují vyšších přenosových rychlostí, mají menší spotřebu elektrické energie, méně se zahřívají, nevydávají žádné zvuky a velikost zařízení a hmotnost je velmi malá. Nejtypičtěji se s touto formou úložiště setkáme v podobě již zmíněných USB flash disků, paměťových karet a nově také SSD.
SSD (solid-state drive) má za cíl konkurovat a později nahradit dnešní HDD. Oproti plotnovým diskům jsou však zatím dražší a dosahují menších kapacit (to se časem změní). Jelikož jsou založeny na flash pamětích, tak od nich přebírají všechny klady a zápory, a jsou tedy ideální pro použití v přenosných zařízeních (notebooky, tablety apod.), hlavně díky nízké spotřebě a odolnosti proti otřesům, které zde ocení nejeden uživatel mobilních zařízení.
Solid-state drive (© Intel Corporation, CC-BY 2.0)
Zálohování do cloudu (on-line zálohování)
Zálohování do cloudu zde nebudu moc rozebírat, protože se o tom dočtete „na každém rohu“. Pod pojmem zálohování do cloudu můžeme chápat on-line služby poskytované třetí stranou umožňující odeslat data z vašeho PC (zařízení obecně) na jejich úložiště a podle potřeby si je kdykoliv stáhnout zpátky. Poskytovatelů těchto služeb je nepřeberné množství, ať už komerčních nebo těch bez úplaty. Mezi typické představitele patří DropBox, Amazon S3, Microsoft SkyDrive a Google Drive.
Protože máme data on-line na internetu, tak se k nim můžeme dostat z libovolného zařízení, které je do něj také připojeno (tím nám vzniká závislost na připojení k internetu). Využitím těchto služeb ztrácíme kontrolu nad tím, kde naše data fyzicky leží. Osobně je využívám na méně důležitá data, nikdy bych jim nesvěřil žádná data kritická, tzn. privátní klíče, hesla, zálohy...l
Analogová média
Zatím jsme se bavili jen o digitálních médiích, ale i analogová mají v dnešním světě své místo. Jejich obrovskou výhodou je životnost v řádu desítek až stovek let. Není problém zpracovat padesát let starý filmový materiál. Naproti tomu CD/DVD obsahují neodstranitelné chyby již okolo pátého roku od vypálení a životnost není nikdy nad 20 až 25 let. Dále pro pozdější zpracování digitálního záznamu potřebujete znát převodník, kompresi... a umět médium přečíst, viz životnost.
Poznámka šéfredaktora: I na „analogová“ média lze samozřejmě ukládat digitální záznam a také se tato možnost využívá. Mezi příklady takových využití patří záznam expozičních údajů u filmů systému APS nebo ukládání dat na běžné zvukové magnetické pásky u někdejších osmibitových počítačů.
Tento záznam je tedy daleko složitější na pozdější zpracování než analogový. Znáte to sami – problém s audio/video kodeky, nová verze aplikace nepřečte starý formát atp. Zatím to tedy vypadá, že analogové nosiče mají jen samá pozitiva a sociální jistoty, ale jako všechno mají také své nevýhody. Kupříkladu kopírováním se jejich kvalita zhoršuje, špatně se sdílí a samozřejmě již dnes nejsou IN :-). Suma sumárum digitální média nejsou vhodná pro archivaci, kdežto analogová si o to přímo říkají.
Výběr vhodného média
Nyní když máme základní povědomí o vlastnostech nosičů, můžeme přejít k samotnému výběru. Jak jsme si řekli již v prvním dílu, tak výběr vhodného datového média je klíčový pro úspěšný proces zálohování a následné obnovy dat. Existuje opravdu velké množství různých datových nosičů, kde každý má své výhody a nevýhody. Nelze jednoznačně říct, že médium x je naprosto nevhodné pro zálohování. Záleží vždy na povaze dat, data retention, vašem zálohovacím modelu a samozřejmě finančních možnostech.
Buďte paranoidní a počítejte vždy s nejhorším!
Toto zálohovací motto, které jsem již uvedl v prvním článku, u výběru paměťového média platí více než kde jinde. Pokud zvolíte špatný nosič do vašich podmínek, tak vaše zálohy nemusejí mít dlouhého trvání a případná obnova bude zhola nemožná.
Z uvedených nosičů v tomto článku s cílem použít je jako úložiště záloh se doporučuji vyhnout použití optických médií (CD, DVD, BR, HD DVD), cloudovým úložištím (pokud ho tedy nespravujete vy, například s použitím technologie ownCloud) a zařízením založených na flash pamětích. Naopak na zálohy jsou vhodné dnešní disky nebo pásky, pokud k nim máte přístup, a pro archivaci jsou nejlepší analogová média. Nezapomeňte, že sebelepší médium může z nějakého důvodu selhat! Z toho důvodu existuje moje oblíbené pravidlo 3-2-1, které vás před tímto a dalšími katastrofami má chránit.
Ať už se rozhodneme svá cenná data uložit kamkoliv, měl by být tento prostor vyhrazen pouze pro uchování záloh. Neměl by sloužit jako běžný pracovní prostor, kam instalujete programy, nahráváte fotky apod. Předejdete tím případům, kdy vy nebo program smaže uložené zálohy.
Nezapomeňte šifrovat zálohy! Nikdy nevíte, kdo se k vašim datům dostane. Šifrovat zálohy má smysl nejen při využívání on-line úložišť, kde nemáte žádnou záruku, kdo k nim má přístup, ale i u zařízení, jako jsou externí disky, optické nosiče atd.
Jak zálohuji já?
Při čtení libovolného článků z tohoto seriálu o zálohování vás může napadnout: A jak vlastně zálohuje autor? Zálohuje vůbec, nebo nám jen popisuje poučky, jak by se to mělo dělat a sám nezálohuje? Odpověď je samozřejmě ano, zálohuji :-). Postupem času jsem se vypracoval od klasicky vytvářených kopií na CD/DVD přes odlévání dat na externí disk až na systém automatického zálohování všech mých zařízení (server, workstation, notebook a tablet) pomocí systému Bacula (bude pro něj vyhrazen speciální díl).
Abych dodržel pravidlo 3-2-1, a protože stoprocentně nevěřím žádnému digitálnímu médiu, tak si vlastní zdrojové kódy, privátní klíče, certifikáty atd. tisknu na starý dobrý papír a vkládám je do trezoru. Samozřejmě vás teď asi napadne dalších x scénářů co se může stát (např. mi někdo odcizí trezor a dostane se k všem datům, v něm umístěným). Podle mého názoru neexistuje žádný bulletproof model pro zálohování a vždy se k němu dá jen více či méně přiblížit. Záleží jen, kolik do toho investujeme zdrojů (peníze, čas, lidi).
Jak se zbavit nepotřebných médií?
Stále se bavíme o zálohování, ale co když potřebujeme opačný přístup, tedy zbavit se nepotřebných, dosloužených nosičů? Přijde vám to jako nesmysl? I to je oprávněný požadavek. Například si chcete koupit větší pevný disk. Co se starým? Prodat na Aukru, říkáte? To je docela ošemetná věc, protože existují lidé, co na internetu tato zařízení vykupují se záměrem získat a zneužít vaše data. Uživatel v lepším případě před prodejem data smaže, ať už ručně pomocí klávesy Delete, či pomocí zformátování zařízení. V horším případě se tím vůbec nezabývá a data nechá, tak jak jsou.
Bohužel smazání dat pomocí Delete nebo klasického formátování (High Level Format), které je dostupné ve většině operačních systémů a aplikací pro práci s diskem, neprovede smazání dat, ale pouze označí daný prostor za volný. Data jsou tedy stále na nosiči a do té doby, než je vy nebo nějaký proces přepíše jinými, stále dostupná. Je nutné mít na paměti, že existuje velké množství speciálních aplikací, které vám data obnoví i po jednom přepsání. Pro opravdu bezpečné smazání se doporučuje přemazat každý datový blok alespoň sedmkrát (pseudo)náhodnými daty, ne jen jedničkami nebo jen nulami.
K tomuto účelu můžete použít buď ručně napsaný skript, nebo některý ze speciálních programů. Tyto aplikace jsou často nazývány jako wipe a samotný proces přemazání jako wiping („wipeování“). Metod, které na wipeování používají, je více. Osobně mohu doporučit Gutmannovu metodu. Počítejte však s tím, že pokud spustíte wipeování na nějakém velkém disku, tak tento proces zabere nějaký čas. Jakmile však skončí, můžete s klidným svědomím svůj disk (zařízení) prodat někomu jinému.
V případě velkých firem toto softwarové wipeování nestačí. Proto přišly na scénu specializované společnosti, kterým dodáte disky určené na likvidaci. Oni každý pevný disk vyfotí, včetně jeho sériového čísla a posléze ho hodí do drtičky. Celý proces je dobře zdokumentován, a vy tak máte jistotu, že zařízení s daty byla opravdu zničena. Bohužel je tato služba velice drahá a dovolit si ji mohou jen velké firmy. Ještě doplním, že disky na likvidaci můžete buď sami dovést, nebo si o tuto skartaci požádat, a jakmile pojede „likvidační kamion“ okolo, tak to provede na místě.
V případě optických médií je likvidace mnohem snazší. Dají se běžně koupit skartovačky, které média rozlámou nebo poškrábou k nečitelnosti. Samozřejmě můžete použít hrubou sílu, kleště nebo jiné nástroje. Osobně se mi osvědčila stará mikrovlnná trouba, kam vložím CD/DVD a zapnou troubu na pár sekund (odhadem 8 s). Zaručuji vám, že data z tohoto média již nikdo nepřečte. Důkaz místo slibů, viz obrázek níže.
Optický disk zničený mikrovlnami (Brian0918, public domain)
Závěr
Datových nosičů je samozřejmě mnohem a mnohem více, než jsme si ukázali v těchto článcích, ale snad jsem popsal alespoň ty dnes nejvíce používané, se kterými se setkáte ve většině zařízení a pracovišť. Příští díl bude více technický, jelikož se podíváme filesystémy, které s médii úzce souvisí, takže si před začátkem čtení nezapomeňte udělat lahodnou kávu či jiný vámi oblíbený nápoj.
Stay tuned!