Audiovizuální dílo
Audiovizuálním dílem je, zjednodušeně řečeno, pohyblivý obraz, případně doplněný zvukem. Oproti jiným dílům je tu ta komplikace, že kromě samotného audiovizuálního díla (jehož autorem je režisér, který dílo „tvoří“) jsou jeho součástí další díla – tzv. díla audiovizuálně užitá, mající své vlastní autory.
Dílem audiovizuálně užitým je například scénář, hudba (včetně hudebního textu), grafické dílo (u animovaných filmů), architektonické dílo (filmové stavby) apod., které jsou použity v konkrétním audiovizuálním díle.
Co se týká vlastního audiovizuálního díla, platí u něj určité předpoklady. Především platí předpoklad pravdivosti prohlášení k dílu, zapsaného do rejstříku audiovizuálních děl, není-li prokázán opak.
Co to znamená? Národní filmový archiv (do roku 2012 to zajišťovalo ministerstvo kultury) vede databázi audiovizuálních děl (kam se na základě oznamovací povinnosti zapisují díla vytvořená ke komerčnímu zpřístupňování; archiv je zároveň archivuje „pro budoucí generace“). Kdo získá z tohoto rejstříku údaje jak o díle samém, tak o právech k němu, může je pokládat za pravdivé, dokud se neprokáže, že tomu tak není.
Další věc se týká jak vlastního audiovizuálního díla, tak díla audiovizuálně užitého. Vstupuje tu to totiž hry ještě výrobce záznamu. Je to právě on (nikoli již zmíněný režisér), kdo dílo „sestavuje dohromady“ a musí si ošetřit práva k dílům.
Nic samozřejmě nebrání tomu, aby byl režisér fyzicky totožný s výrobcem záznamu (byla to táž osoba). Jejich role jsou však odlišné.
Pokud autoři udělili písemnou smlouvou výrobci záznamu oprávnění dílo do záznamu zařadit (resp. u vlastního audiovizuálního díla záznam pořídit), znamená to automaticky, že poskytli neomezenou výhradní licenci k užití díla (v případě děl audiovizuálně užitých se to týká užití pro audiovizuální díla a výhradnost trvá 10 let), s možností poskytnout licenci někomu dalšímu („sublicencovat“ dílo), že lze dílo dabovat a opatřit titulky a že jsou dohodnuti na odměně v obvyklé výši.
Smyslem popsaného implicitního stavu je, aby nevznikaly problémy s tím, že by se u složitého díla zapomnělo na dostatečné ošetření licencí. Současně si lze ale podmínky dohodnout i jinak.
Počítačové programy
Počítačové programy (software) jsou v zásadě chráněny jako díla literární, existují ale určité odlišnosti. Pod ochranu spadají i „přípravné koncepční materiály“ (pod tím si lze představit třeba modely vyjádřené v UML), naopak myšlenky a principy chráněny nejsou.
Hlavní odlišností oproti literárním dílům je, že i nekomerční užití programu pro osobní potřebu je považováno za užití, ke kterému je nutná licence. Obecně platí, že co licence výslovně nepovoluje, je zakázáno. Ale i tady jsou výjimky. Co lze tedy provádět s programem i bez výslovného souhlasu autora?
- Rozmnožovat, překládat či jinak měnit program, pokud je to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny a činí se tak při zavedení a provozu programu. Lze si tedy například překopírovat spustitelný soubor na jiné místo nebo měnit nastavení programu (včetně nezdokumentovaných parametrů). Zákon výslovně umožňuje také opravovat chyby.
- Rozmnožovat, překládat či jinak měnit program, pokud je to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny v souladu s jeho určením (není-li dohodnuto jinak). Jaký je zde rozdíl oproti předchozí výjimce? Na jednu stranu nejsou aktivity vázány na zavedení a provoz programu (a lze ho třeba i disassemblovat a upravit jeho kód), na druhou stranu je tu omezení na „soulad s určením“ (takže u programu určeného pro Windows může být problém jeho úprava pro Linux).
- Zhotovit si nezbytnou záložní rozmnoženinu. K tomu asi není co dodat.
- Zkoumat a studovat program za účelem zjištění použitých myšlenek a principů. Je tu však omezení na oprávněné užití programu, na druhou stranu může zkoumání provádět i pověřená osoba (lze si tedy nechat někým udělat analýzu programu).
- Rozmnožování či překlad za účelem získání informací pro funkční propojení nezávislých programů (pokud nelze tyto informace snadno a rychle získat jinak). Musí k němu však docházet při oprávněné úpravě programu (viz výše) a musí být omezeno jen na nezbytné části. Využití takto získaných informací je omezeno, zejména je nelze využít pro vytvoření programu podobného tomu zkoumanému.
Celé je to ještě o něco složitější, ale pro základní představu by to mělo stačit. Co se týká oprávněného uživatele rozmnoženiny programu, je jím jen ten, kdo rozmnoženinu nabyl pro užití, ne pro další převod. Oprávněným uživatelem tak není ten, kdo rozmnoženiny prodává (ve formě datových nosičů nebo jinak).
Ochrana práv
Příště se podíváme na to, jak je autorské právo chráněno. Na „přetřes“ přijdou kromě jiného i technické prostředky ochrany, kam spadá i notoricky známá zkratka DRM.