Zaměstnanecké dílo
Pod autorským dílem si člověk většinou představí dílo jednoho či několika málo autorů, kteří pracují samostatně („na volné noze“). Jenže mnoho děl – a týká se to zejména softwaru – vzniká během práce v rámci zaměstnání (pracovního poměru, práce v rámci dohod apod.). U nich je situace poněkud jiná, protože zaměstnanec dostává za svoji práci mzdu a je tedy logické, že do jeho vztahu k dílu vstupuje i zaměstnavatel.
Výchozí stav je tedy takový, že majetková práva autora k dílu, které zaměstnanec vytvořil v rámci své práce, vykonává zaměstnavatel. Týká se to i agenturních zaměstnanců (kde práva vykonává „cílový“ zaměstnavatel, nikoli pracovní agentura) a statutárních orgánů či jejich členů.
Pokud tedy například jednatel společnosti s ručením omezeným vytváří v rámci výkonu své funkce pro tuto společnost software, bude se z pohledu nakládání s dílem postupovat stejně, jako kdyby byl zaměstnanec.
Dále platí, že výchozím stavem je, že může zaměstnavatel s dílem dále nakládat, tedy zveřejnit ho (pod svým jménem), upravovat, překládat, spojovat s jinými díly atd., ale také ho jako nehotové dokončit. Zaměstnavatel ovšem nemůže bez svolení autora postoupit výkon práv další osobě, pokud k postoupení nedojde v rámci prodeje závodu nebo jeho části.
Zákaz postoupení kromě jiného znamená, že nelze tento výkon samostatně prodat například při likvidaci právnické osoby nebo při zpeněžování majetkové podstaty v konkurzu. Naopak lze rozdělit firmu a její funkční část prodat (jako část závodu) včetně výkonu práv k dílu zaměstnance.
Uvedené výchozí situace neplatí, pokud se smluvně zakotví něco jiného. Například může mít zaměstnavatel odepřeno v pokračovat v dokončení díla po ukončení pracovního poměru se zaměstnancem. Pokud zaměstnavatel vykonává práva k dílo nedostatečně nebo vůbec, může zaměstnanec–autor požadovat udělení licence (pokud neexistuje závažný důvod k odmítnutí – těžko ale posoudit, co by takovým závažným důvodem bylo). Po smrti či zániku zaměstnavatele bez právního nástupce nabude oprávnění k výkonu práv autor (bývalý zaměstnanec).
Kolektivní dílo
U kolektivního díla je situace podobná situaci u děl zaměstnaneckých. Kolektivní dílo vzniká z podnětu a pod vedením nějaké osoby (fyzické či právnické) a je pod jejím jménem uváděno na veřejnost, přičemž příspěvky jednotlivých autorům nejsou schopny samostatného užití.
Typicky se jedná o takové situace, kdy například malíř maluje velký nástěnný obraz a nechává si některé části malovat od jiných lidí. Díla audiovizuální ani audiovizuálně užitá se za kolektivní nepovažují.
U kolektivních děl se postupuje stejně jako děl zaměstnaneckých, místo zaměstnavatele figuruje ten, pod jehož vedením dílo vzniká. Platí to i u kolektivních děl vytvářených na objednávku (kdy se nepoužije běžný režim díla na objednávku, viz dále), v roli zaměstnavatele tu figuruje objednatel.
Dílo na objednávku, soutěžní dílo
Pokud autor vytváří pro někoho dílo na základě jeho objednávky (nebo pro veřejnou soutěž, například architektonickou – soutěžní dílo), standardně tím objednatel automaticky získává licenci k užití podle účelu smlouvy. Na každé další užití je potřeba výslovně udělená licence.
V praxi to znamená, že když si někdo například objedná architektonický návrh pro stavbu svého rodinného domu, může dílo pro tento účel použít, nemůže už ale stavět podle tohoto návrhu domy pro své zákazníky.
Autor může dílo dále užít a poskytnout licenci i někomu dalšímu, pokud to není v rozporu s oprávněnými zájmy objednatele. V rozporu by to bylo třeba v případě, že by autor poskytl obchodně využívané dílo i konkurentovi objednatele. Navíc lze smluvně tuto implicitní možnost zakázat, stejně jako nemusí objednatel automaticky získat licenci k užití podle účelu smlouvy.
Je otázkou, k čemu by bylo, pokud by si někdo nechal vytvořit dílo a pak ho ke sjednanému účelu nemohl bez další licence užít. (Poznámka autora: Občas lze taková ustanovení zahlédnout ve smlouvách u veřejných zakázek. Zadavatel pak musí znovu platit za poskytnutí licence k tomu, u čeho si zaplatil vytvoření.)
Software, databáze a kartografická díla vytvořená na objednávku se považují za díla zaměstnanecká (ledaže by byla díly kolektivními, ale i tam je režim prakticky stejný). Pozice objednatele je tu tedy ještě o něco silnější než u děl ostatních.
Školní dílo
Jak je to s díly (například literárními pracemi, kresbami, hudebními skladbami, architektonickými návrhy atd.) vytvořenými žáky či studenty v rámci výuky? Dá se říci, že je to někde na půl cesty mezi díly svobodných autorů a zaměstnaneckými díly.
Škola má právo na to, aby jí byla udělena licence na užití díla. Pokud to autor bez závažného důvodu odepře, může se svého nároku domáhat u soudu. Naopak autor může své školní dílo užít nebo k němu poskytnout licenci někomu jinému, pokud to není v rozporu s oprávněnými zájmy školy.
Z jakého důvodu může student odepřít poskytnutí licence a kdy naopak nesmí sám dílo užít? U prvního by mohlo jednat o situace, kdy je dílo v rozporu s autorovým přesvědčením (a vytvořil ho jen pro splnění požadavků v rámci výuky). U případu druhého by bylo užití v rozporu například tehdy, pokud by dílo při uvedení na veřejnost znevažovalo školu či poškozovalo její dobré jméno.
Pokud student na užití nebo licencování svého díla vydělává, má škola oprávnění požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla (v praxi třeba materiál, energie, opotřebení strojů či nástrojů apod.), až do skutečné výše. Musí se ale přihlédnout k tomu, kolik škola na užití sama vydělala.
Audiovizuální díla a software
Další specifické režimy platí pro audiovizuální díla a pro počítačové programy (software). Na oba se podíváme příště. Vzhledem k zaměření LinuxEXPRESu je oblast softwaru zvláště zajímavá.