Můj první kontakt s UNIXem vlastně nebyl ani tak Linux jako SunOS. Na střední škole jsem se pilně věnoval informatice a dostal jsem se tak k věcem, které jiné žáky minuly. Například jsem si mohl osahat SunOS 4.1 workstation, dneska byste se hardwarové konfiguraci asi zasmáli (výkon asi tak jako 486ka na 100MHz), ale ten stroj měl něco do sebe. Celému systému dominoval obří (snad 22 palcový) monitor, konzole byla inverzními barvami a v parádním rozlišení.
Má linuxová cesta začala posléze, když mi kolega v mém úplně prvním zaměstnání (řekněme spíše „brigáda“) ukázal Linux. Byl to starý Red Hat, dostal jsem účet na firemním serveru, nějakou tu základní literaturu o systému UNIX a začal experimentovat. Tehdy téměř neexistoval pojem virtualizace a diskového prostoru na domácím počítači bylo žalostně málo.
Tehdy jsem se také poprvé setkal s editory ed a vi. Nejprve jsem nemohl pochopit, proč mají tak „divné“ ovládání, ale Radomír (můj kolega, který mě vlastně přivedl k Linuxu, jazyku C a jiným věcem) mi vše vysvětlil. Pak už stačil jen čas – čas, který jsem strávil v práci. Ten čas, když jsem sledoval „Radu“, jak se jeho text doslova transformuje rychlostí blesku. Registry, makra, opakování či nahrazování, všechno se dělo tak ladně. Během půl roku jsem se naučil základy editoru Vim (klon editoru vi od Brama Moolenara), dnes jsem bez vi-like editoru v podstatě vyřízen. K úplnému pochopení logiky musím poděkovat Pavlu Satrapovi a jeho výtečnému tutoriálu, který světlo světa spatřil někdy v roce 97. Potom už stačí vi jen používat každý den a přijde to samo.
Z knih jsem se dozvěděl první informace o UNIXu, jeho filosofii, projektu GNU, Linuxu, editoru Emacs, GCC a jiných báječných věcech. To byly skvělé časy, kdy jsem poštu četl programem Pine, koukal Radkovi přes rameno, když konfiguroval UUCP protokol pro vybírání firemní pošty po modemu nebo mohl nainstalovat Slackware 4.0 z originálních médií (no možná byly z německého magazínu – to už si nepamatuji). Jaké bylo moje překvapení, když jsem objevil jiné programovací jazyky, než byl Pascal, Basic, C a C++. Nejvíc jsem se v tu dobu učil Perl, Bash a potom také „novou“ verzi PHP 3.0.
Poté jsem pracoval asi 1,5 roku ve Fakultní nemocnici v Olomouci jako správce sítě. Opět velká zkušenost, vyzkoušel jsem si, co je to vstávat denně na 6, lozit pod stolem a narovnávat zkoucené kabely, opravovat zaseknuté tiskárny. To byly ty horší úkony, ale byly také zajímavější. Opravovat spadlý AIX UNIX připojený k rentgenovému přístroji za několik milionů, konfigurovat na linuxové bráně firewall, DMZ, poštovní server, SQL server. Shodou okolností jsem se také učil od kolegy Radomíra, byla to ale shoda jmen.
Po zkušenosti se vstáváním jsem si zopakoval matematiku a šel ještě na 5 let na studia (PřF UP Olomouc). Asi je jasné, že jsem se tam s Linuxem nerozloučil, ale mé vztahy s tímto operačním systémem ještě posílily. Více jsem si mohl osahat systém Debian (na univerzitě komunitu udržují experti na slovo vzatí – V. Vychodil, M. Kuře a J. Outrata) a pochopitelně jsem se dozvěděl spoustu nových informací o programování, analýze a designu softwaru.
V tuto dobu jsem si také Linux poprvé nainstaloval doma, dříve jsem jej výhradně používal v práci a ve škole. Proč bych se zatěžoval instalací, když jsem se mohl připojit vzdáleně a všechnu práci mít s výhodou na jednom místě, říkával jsem si. Tehdy ale podle mého názoru dozrál čas a Linux byl připravený na můj desktop. Začal kompletní přechod – tzn. odproštění se od Windows.
V tu dobu začala spolupráce se společností Software Media s.r.o. a časopisem Linux+, kde jsem působil jako odborný korektor. Dohlížel jsem na články, aby neměly faktické chyby. Pod mým vedením se podařilo shromáždit základnu českých autorů a z původně překládaného titulu (z polštiny) se stal zavedený magazín. Původních článků začalo přibývat a já jsem se místo oprav nebo psaní musel čím dál více věnovat šéfredaktorské agendě. Před bakalářskými zkouškami jsem se musel více věnovat škole, takže jsem toho nechal. Po několika měsících však společnost časopis přestala vydávat kvůli jakýmsi majetkovým sporům s polskou mateřskou firmou.
Po zkouškách jsme se sešli s Ivanem Bíbrem a řekli jsme si, že by nebylo špatné zaplnit mezeru na trhu (Linux+ jeden měsíc totiž nevyšel a měli jsme za to, že přestane vycházet). Měl jsem know-how a QCM finance, spustili jsme projekt LinuxEXPRES. Byla to skvělá léta, zázemí firmy QCM bylo výborné, spolupráce s novými lidmi skvělá a po překonání porodních problémů se sazbou časopisu jsme dodali na trh hromadu čtení. Poté se přiblížily závěrečné zkoušky na univerzitě a já jsem žezlo předal Vlastimilu Ottovi. Po absolvování univerzity mi bylo jasné, že se konečně naplno vrhnu do vývoje softwaru.
Poté mě zaměstnala firma QCM na pozici programátora, později linuxového technika. Ještě dál jsem působil v časopise, ale už jen jako občasný přispěvatel. V tuto dobu bylo mé „kamarádství“ s Linuxem největší, používal jsem ho 15 hodin denně. Doma, v práci, u zákazníka.
Vystřídal jsem mnoho distribucí, ale za zmínku stojí tři: Mandriva, Gentoo a Ubuntu/Debian. Jelikož jsem pracoval v QCM, nemohl jsem se vynikající distribuci Mandrake (později Mandriva) vyhnout. Kromě zákazníků jsem ji měl nainstalovanou také na notebooku, výhodou bylo, že jsem měl po ruce obrovskou studnici zkušeností s tímto systémem – Ivana.
Poté jsem objevil Gentoo a „krásu“ kompilování, což jsem ale vydržel asi jen rok. Vadily mi špatně udělané závislosti, při upgradech kaskádovité rekompilace balíků a častá nutnost tzv. odmaskovávání balíčků, které jiné distribuce měly dávno jako stabilní (a v Gentoo byly stále ještě unstable). Jakmile vyšla první stabilní verze Ubuntu, tak jsem ji doma nainstaloval a už u ní zůstal. Na serverech pak používám Ubuntu Server, Debian Linux případně Red Hat Enterprise Linux nebo CentOS (podle situace, nasazení, zákazníka atd).
V současné době pracuji pro firmu PIKE ELECTRONIC v oblasti systémové integrace a vývoji Java komponent. Linux mám na svém notebooku virtualizovaný, ale zase raději preferuji připojení se na vzdálené shelly nebo okenní systémy. Doma již drahnou dobu let Windows nepoužívám a veškeré potřebné úkony (převody fotek, brouzdání, sledování filmů, poslouchání hudby) provádím na Linuxu. Ten je také na mém multimediálním centru, které nahradilo DVD přehravač Orava, kterému se jaksi nechtělo, ehm, přehrávat DVD.
S Linuxem se často v pracovním procesu potkávám a těší mě, nakolik je například open-source software používán i v obřích firmách, pro které děláme. Například u německého telefonního operátora se UNIX (Solarix, Linux) používá na klíčových serverech a dokonce jej mají někteří developeři a operátoři na stanici (SUSE).
Líbí se mi filosofie UNIXu – všechno by mělo být jednoduché. Jeden úkol – jeden program. Ovládání programů pokud možno stejné. Míra znovupoužití kódu je v UNIXech obrovská. V poslední době to trošku sice skřípe – každý grafický program „vypadá jinak“ – ale uvnitř mají tyhle někdy rozdílně vypadající programy obvykle dobrý (znovupoužitelný) návrh. A to je pro mě zavazující – zajímá mě vnitřek, nikoliv vzhled.
Problémem dnešní doby je fakt, že se na Linux nesnaží přejít počítačoví nadšenci, programátoři a „hackeři“ (v pravém slova smyslu). Ti o UNIXu buď již vědí (a vědí, co mají čekat), nebo už na něj dávno přešli. Přecházejí na něj (hlavně tedy na Linux) obyčejní uživatelé. Ty nezajímá, jak perfektně jednoduše lze zřetězit několik příkazů za sebe a docílit tak rychlého řešení problémů. Je netrápí, že by si mohli nakonfigurovat na jednom počítači hned několik souborových systémů podle toho, co na kterém chtějí provádět za operace.
Oni potřebují klikat, potřebují jednoduché ovládání podobné tomu, na které jsou zvyklí. A narážejí. Nic nemůže být stejné jako Windows. Dokonce i mezi verzemi Windows (SP1, SP2) přicházejí nové věci; tak jak by mohl být jiný operační systém podobný. Každý má na ovládání OS jiný názor, jinak to vidí vývojáři GNOME, jinak KDE a docela rozdílné priority mají programátoři Enlightenmentu.
Já jsem si již zvykl, používal jsem za svůj život několik desktopových prostředí (seřazeno podle doby používání): KDE, Xfce, GNOME a Fluxbox. Není to složitý proces – nějakým způsobem spouštíme aplikace (já nejraději Katapult nebo něco podobného), nějak máme uspořádány plochy (já: konzole, web, práce, im – 4 plochy), nějaký vzhled se nám líbí (mně kupodivu obyčejný, který se podobá Windows XP/Vista), nějaké klávesové zkratky máme navyklé mačkat a tak dále.
Pro vlastní práci používáme různé programy – čteme poštu, prohlížíme web, píšeme si s kamarády na ICQ. Tohle je duhý kámen úrazu, se kterým jsem ovšem neměl nikdy problém. Někteří si prostě dejme tomu zvykli na Word a cokoli jiného, odlišného, lepšího i horšího se jim nelíbí. A dávají to znát na diskuzních fórech v tom smyslu, že tyhle programy jsou méněcenné. Já jsem byl naopak z linuxových programů, které dělaly tu samou práci jako MS Office, Outlook, MSIE, Explorer, přímo nadšen. Vždycky jsem kroutil hlavou, jak je možné, že program, který Microsoft prodává za těžké peníze, je v adekvátní kvalitě od komunity.
Kdysi dávno jsem používal poštovní program Sylpheed. Je to velmi jednoduchý, ale nesmírně rychlý grafický poštovní program (tzv. MUA) naprogramovaný v rozhraní GTK. Vždy, když mi spadlo spojení (například jsem otevřel notebook bez internetu) a poslání zpráv se nezdařilo, vyskočil mi dialog s textem, něco jako „Unable to send messages“. Strašně mě to otravovalo, jednou jsem se naštval, stáhnul zdrojáky, vytvořil novou konfigurační hodnotu „do_not_show_faildialog“ a vyskakování okna tím zabránil.
Měl jsem hotový patch, který jsem se chystal poslat vývojářům, když jsem se dozvěděl, že taková volba už v programu je (Obecné volby - Rozhraní - Neukazuj dialog při chybě – nebo tak nějak). Společně s kamarády jsme se tomu u piva zasmáli, ale co je nejkrásnější – když má program svobodně dostupný zdrojový kód, není takovou opravu problém udělat. Když kód nemáte, musíte zaplatit dodavateli, aby to upravil. Pokud vůbec máte tu možnost – příliš velké firmy vaše volání asi neuslyší. A Linux – to je svobodné jádro operačního systému a obrovské množství svobodných programů + další kopa open-source programů + hromada nesvobodných, ale zdarma + tucty komerčního softwaru.
Takže proč vlastně používám Linux? Mohl bych psát, že je spolehlivý, stabilní, bezpečný, rychlý, konfigurovatelný a hlavně svobodný. Ale to by bylo asi zbytečné, tato fakta si každý jistě snadno najde, když bude chtít. Každý uživatel Linuxu ho používá asi z jiných důvodů, i když jich může být dost společných.
Linux používám, protože mi vyhovuje nejvíc ze všech operačních systémů, se kterými jsem se setkal.